Mohamed

Vylezl jsem z taxíku kus od letiště.

Můj třetí domov, další místo, kam ukládám kus své rozpadlé duše po Praze a Riu de Janeiru, se jmenuje Vejer de la Frontera. Je to v Andalusii, dvě hodiny jízdy z Malagy kolem Gibraltaru.

Moje schéma je takové, že mám deset kilometrů od Malagy zaparkované auto, kde platím euro za den, a když jedu touhle výrazně jednodušší formou než dřív k Atlantiku, prostě si koupím letenku za pár tisíc do Malagy a potom domů pokračuju autem.

Od moře foukal studený vítr a lomcoval s uvolněnými plechy okolních primitivních domů. Vždycky se ve mně zvedal mírně svíravý pocit toho, jak moc je to kousek od velkého města ve Španělsku pusté, prázdné a nehostinné.

Na parkovišti se nic nehýbalo. Přišel jsem k autu a zmáčkl klíč. Žádné blikavé přivítání, žádné radostné cvakání zámků. Brain dead. V kapse mi navíc zavibroval mobil. Taky dead. Powerbanka dead. Připojil jsem mobil k počítači. Dead.

Připadal jsem si najednou strašně opuštěný a zničený. Opustila mě nejen moje sebedůvěra, ale hlavně elektřina. Díval jsem se přes kapoty aut do dálky, kde bylo město. Ve městě bude elektřina… Překvapilo mě, jak moc mě to vzalo. Nic mi ve skutečnosti nehrozilo, ale ten pocit, že nemůžu pokračovat, nemůžu tu situaci řešit… Ta závislost na komunikaci s množstvím jiných duší pomocí rychlosti světla se zhoršuje, uvědomil jsem si.

Zaregistroval jsem pohyb. Mezi auty se ke mně blížil vousatý chlápek.

„Co tady děláš?“

„Eh, asi baterka… Nevíš, kde bych…