Kup to, něco vymyslíme

Pěší chodec, který se blíží k monumentální budově z červených cihel na okraji historického centra Pardubic, může mít nejdříve pocit, že má před očima tajuplnou orientální pevnost: nad řekou Chrudimkou proti němu ční do výše stavba se zubatými hradbami, věží a vysokou klenutou bránou připomínající chrám dávno zašlé babylonské říše. Když ale přijde blíž a na cihlové fasádě spatří velký bílý nápis „Automatické mlýny“, dozví se to, co místní obyvatelé a znalci architektury samozřejmě dobře vědí. Totiž že tato krásná, jako by zvláštním snovým kouzlem opředená stavba sloužila až donedávna k výrobě mouky, k čemuž ji také před více než sto lety pro místní bohatou mlynářskou rodinu Winternitzů navrhla hvězda československé architektonické moderny Josef Gočár.

Majestátní budovu, kde se ještě před devíti lety mlelo zrní, dnes obklopuje staveniště naznačující příchod velkých změn. V místech, kde se po generace vyráběla mouka a pečivo, se už v příštím roce budou vystavovat obrazy, pořádat koncerty nebo konat divadelní představení. Školou povinné děti sem začnou chodit tvořit do dílen a laboratoří, obyvatelé města zase na kávu nebo na skleničku po práci. Místní politici nadšeně mluví o zcela jedinečném místě inspirovaném světovými trendy, kdy se z bývalých továren stávají pulzující kulturní centra přitahující lidi z velké dálky.

Pro přerod mlýnů v kulturní centrum sehrál ovšem klíčovou roli architekt Lukáš Smetana, který se Automatické mlýny rozhodl koupit od odcházející potravinářské společnosti ještě v době, kdy místní politici nejevili o nic takového zájem. Nebýt jeho, areál by získala velká developerská společnost a nejspíš by ho po velké přestavbě využila k výstavbě bytů a kanceláří. Mladistvě vyhlížející čtyřicátník Smetana, který na schůzku s novináři v centru Pardubic přijíždí na kole, přitom přiznává, že v době nákupu neměl žádnou představu o tom, co s památkově chráněnou stavbou vlastně udělá. „Nevěděl jsem, jakou tomu místu dám náplň, neměl jsem žádnou vizi. Věřil jsem ale, že na něco přijdeme,“ říká Smetana. A vypráví dobrodružný, na české poměry ojedinělý příběh, ve kterém sehrály klíčovou roli osobní vazby, odvážná rozhodnutí a také šťastné náhody.

Město váhalo

Smetana nepochází z Pardubic, k městu v minulosti neměl žádný vztah a o tom, že tu existuje vzácná stavba od Gočára, se dozvěděl prakticky až ve chvíli, kdy se rozhodl ji koupit. Že jsou Automatické mlýny k mání a že by je měl určitě koupit, mu v roce 2015 poradil jeho kamarád a bývalý spolužák ze studií architektury Zdeněk Balík. Ten se o prodeji mlýnů dozvěděl v novinách a jako místní rodák a architekt dobře znal jejich hodnotu. Zároveň věděl, že jeho kamarád Smetana má zrovna volné peníze a poohlíží se po příležitosti, kde je investovat – a tak mu hned zatelefonoval. „Řekl jsem mu, kup to, protože to místo má obrovský potenciál. Nevím, co s tím budeme dělat, ale něco vymyslíme,“ vzpomíná Balík.

Cihlovou budovu znal Balík od dětství a pamatuje si, jak z ní v noci bývalo slyšet hučení strojů přesýpajících mouku. Během studií architektury na pražské ČVUT se pak dozvěděl, že se jedná o mimořádné dílo od Gočára, který budovu vytvořil v letech 1911–1926 na objednávku zmíněné rodiny Winternitzů. Bratři Egon a Karel Winternitzovi si mladého architekta najali ještě v době, kdy nebyl slavným tvůrcem, a právě pardubické mlýny byly jednou z jeho prvních velkých zakázek.

Ačkoli se jednalo o průmyslovou stavbu, Gočár ji pro velkostatkáře navrhl tak, aby zároveň vypadala krásně. Inspirován anglickým romantismem ji vytvořil z červených cihel a pod vlivem blízkého zámku rodu Pernštejnů také ozdobil novorenesančním cimbuřím ve tvaru vlaštovčích ocasů. Vedle mlýna bylo o několik let později zapotřebí postavit také silo na skladování zrní a Gočár se obě stavby rozhodl geniálně propojit obloukem připomínajícím Ištařinu bránu ze starověkého Babylonu. „Díky tomu má ta budova v sobě zvláštní tajemno,“ říká architekt Balík. Židovští majitelé mlýnů neunikli holokaustu a zahynuli v koncentračních táborech, po roce 1948 jejich majetek znárodnil stát a po listopadu 1989 je ještě s několika dalšími mlýny v Česku v privatizaci koupila rakouská potravinářská společnost Goodmills.

Ta se v roce 2013 rozhodla historické budovy zbavit, a protože její zástupci znali hodnotu areálu (prohlášeného ostatně v roce 2014 za národní kulturní památku), nabídli ho přednostně ke koupi městu. V té době se zároveň zvedla vlna zájmu veřejnosti, která v areálu pořádala kulturní akce a snažila se radnici přesvědčit, ať fabriku koupí a vybuduje v ní trvalý kulturní provoz po vzoru progresivních evropských měst. Tehdejší pardubičtí zastupitelé však nákup odmítli a firma v roce 2015 areál nabídla k volnému prodeji. Právě tehdy nastal okamžik, kdy architekt Balík telefonicky zalarmoval svého kamaráda Smetanu.