Mujo i Jure. Mostarci. A k tomu posloupná řada letopočtů – 76, 77, 79, 80… končící rokem 89. Ve skále vyrytý nápis, kolem kterého na úzké promenádě lemující moře v původně rybářské vesnici Trpanj na poloostrově Pelješac v jižní Dalmácii procházím už dlouhé roky, vzbuzoval vždycky moji zvědavost.
Letopočty odkazují k opakujícím se návštěvám dvou mužů z bosenského, sto kilometrů vzdáleného Mostaru a výstražným vykřičníkem nápisu je poslední zaznamenaný rok – 1989: následující dekáda je pak spojena s válečným konfliktem, který se po celé tehdejší Jugoslávii přeléval z místa na místo, a doutnající ohniska, jež následně (s překvapující krutostí) vzplála, byla přiživována nacionalismem, nenávistí k jiné etnické skupině či k rozdílnému náboženství.
Odpověď na otázku, kdo byli onen Mujo a Jure, jsem ale neznala. V takovou chvíli se představivost rozběhne na plné obrátky a v hlavě se začnou odvíjet různé příběhy. Byli to kamarádi? Kolegové? Bratři? Co se s nimi stalo? Jsou živí, či padli ve válce? Stanuli proti sobě na různých frontách etnického střetu, nebo jsou z nich usedlí taťkové, kteří houpají vnoučata na kolenou? Proč ale pak už nikdy znovu nepřijeli? Nebo možná přijeli, ale usoudili, že v jejich věku už není důstojné rýt nožíkem nápisy do skály… Odpovědí na otázku „proč“, s nimiž si lidská fantazie pohrává, je pak nespočet variant.
Ke zjištění, jak to bylo doopravdy, by se zdálo nejjednodušší zeptat se místních, zda o nápise vědí něco bližšího. Jakýkoli dotaz…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu