I v porovnání s ostatními slovanskými jazyky to má čeština těžší. Existuje v ní pět slovních druhů, které musejí mít ve větě rodově specifickou koncovku určenou podmětem nebo předmětem. Navíc má naše mateřština silně zažitou tradici generického maskulina: tedy slov mužského rodu, která se používají k označování osob ženského i mužského pohlaví. Často se proto nemluví o politicích a političkách, ale vystačí se se slovem politik. Docílit vyjadřování, které by oslovilo všechny skupiny s ohledem na gender – tedy ženy, nebinární osoby nebo translidi –, tak není úplně snadné. Zároveň to ale vůbec není nemožné.
„Genderově inkluzivně se dá mluvit a psát velmi dobře, dokonce to může být i úspornější. Stačí být tvůrčí,“ říká jazykovědkyně Jana Valdrová. Otázkami genderu a lingvistiky se zabývá již od půle devadesátých let, kdy k velkému pozdvižení odborné obce upozornila na to, že s češtinou se i vinou generického maskulina zachází sexistickým způsobem. Aktuálně pak vypracovala metodiku genderově inkluzivního vyjadřování, kterou již brzy začnou používat orgány Evropské unie pro překlady a tlumočení z češtiny a do češtiny.
Valdrová přitom podotýká, že brzdou rozšíření citlivějšího jazyka obvykle nebývá obtížnost češtiny, ale spíš postoje a předsudky mluvčích. „Jsem zastánkyní kreativity. Jazyk má sloužit nám, a ne my jemu,“ dodává s tím, že v inkluzivním jazyce vidí obrovský aplikační potenciál. Čím více skupin je zahrnuto do komunikace, tím lepší to je nejen pro celistvost…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
