Ucho v Indii

Ucpalo se mi ucho. Nemluvíme tady o nějakém zalehnutí, jako když vám do uší nateče voda nebo když máte rýmu a kdy potom slyšíte hůř a tak trochu zvláštně. Jako by se všechny zvuky linuly z kelímku od jogurtu. To je nepříjemné. Já mám ovšem na mysli stav, kdy neslyšíte vůbec nic. A to je děsivé.

Mou paniku mírní fakt, že už jsem to jednou zažil. Ale také ji zvyšuje okolnost, že jsem právě na služební cestě v indickém Čennaí. Kapky z lékárny, která vypadala jako notně vybydlené okénko s rychlým občerstvením, bohužel nezabraly. Zase se nám však s mou šéfovou podařilo uprostřed prašné ulice plné houkajících aut, motorek a autobusů, polehávajících psů a postávajících krav pobavit davy místních. Absurdnost situace, kdy exotická cizinka aplikuje cosi o půl metru vyššímu muži, který pak při chůzi naklání hlavu, jako kdyby přijímal signály od mimozemšťanů, přebila i jinak naprosté faux pas, že oné cizince končily kalhoty vysoko nad koleny.

Když nepomohla ani několikerá aplikace kapek, zmocnila se mě trudnomyslnost. Můj žalostný stav měl však i světlé stránky. Díky němu jsem se ulil z aktivní účasti na obávané telekonferenci s vedením naší společnosti, přítomen jsem byl pouze jako velmi handicapovaný posluchač. Ono když přijdete o jedno ucho, nezbývá vám polovina sluchu, jakkoli to tak matematicky vychází. Zároveň tím totiž ztrácíte pojem o směru, ze kterého jaký signál přichází, a tím pádem celkově o prostoru. Nemluvě o svíravé úzkosti z toho, že se něco stane i tomu druhému uchu a vy zůstanete zcela odříznuti od okolního světa.

Šéf indické pobočky naší firmy mi naštěstí po konferenci zařídil audienci na soukromé klinice, kde si mé ucho vezmou do parády, a dovezl mě tam svým terénním automobilem značky Tata. Paní doktorka přijela až po nás, na skútru a s dcerou. Na klinice bylo čisto, prázdno a ticho, čímž se podstatně lišila od drtivé většiny ostatních míst, která jsem tu zatím poznal. Lékařka hned věděla, která bije, a začala mi popisovat, co se stalo a co se mnou bude za chvíli provádět. To od ní bylo moc milé. Trochu zvláštní ale bylo, že to říkala anglicky mému průvodci, který to poté „tlumočil“ anglicky mně. To mi přišlo poněkud neefektivní, ale nepřijel jsem tam s cílem optimalizovat procesy.

Doktorka mi poté aplikovala do ucha zázračnou tekutinu s rozpouštěcím účinkem a zachycovala vše, co posléze vytékalo ven. Když pominu vizuální stránku věci, nebylo to nijak zvlášť nepříjemné. Můj mozek na to měl ale jiný názor a zničehonic mě nekompromisně poslal do mdlob. Ještě jsem stačil přítomným oznámit, že jdu k zemi, a bylo to. Kombinace vody a ovívání mě za pár okamžiků vrátila mezi živé a v proceduře se mohlo vesele pokračovat. Dcera doktorky vypadala otráveně, asi měla, chudák, nějaký zábavnější program. Uznávám, že se celý proces dost vlekl.

V uchu mi chvílemi šumělo, pak praskalo, vnější ruchy jím však stále ne a ne přicházet. Nakonec jsem se přece jen dočkal. Pobledlý, leč uzdravený jsem se po chvíli s paní doktorkou a její dcerou již loučil, čímž nadešel ten správný čas na praktické starosti. Kolik asi budu na přepychové soukromé klinice za takovou anabázi platit? Zadlužím svým uchem celou rodinu na několik generací? Obavy byly zbytečné. Spolu s receptem na medicínu proti bolesti (schoval jsem si ji jako suvenýr) a ručně psanou lékařskou zprávou, kde jsem byl uveden jako „Mr. Jacob, Czech Republic“, jsem obdržel účet na 500 rupií, tedy zhruba tolik, co si účtuje váš doktor za to, když mu zavoláte. Tak na slyšenou!

Autor byl team leaderem v technologické společnosti.