Jeden bez druhého bychom nedošli tak daleko

Když se 26. října 2000 odhalovala za nepočetného hloučku přítomných pamětní deska na rodném domě v pražské Salmovské ulici Carlu Ferdinandu Corimu a o chvíli později na domě na Petrském náměstí jeho manželce a spolupracovnici Gerty Therese Radnitzové-Cori, málokdo z kolemjdoucích tušil, že je tím vzdávána pocta dalším dvěma pražským rodákům, kteří získali Nobelovu cenu. Nepatří totiž ke známému triu „domácích“ laureátů, kam počítáme baronku Berthu von Suttner, chemika Jaroslava Heyrovského a básníka Jaroslava Seiferta.

Zatímco ve světě byly jejich úspěchy známy, u nás se s pojmy Coriho ester nebo Coriho cyklus setkávali nanejvýš studenti medicíny a biochemie, aniž tušili, že vědci tohoto jména bývali československými občany. Trvalo padesát let, než zde byl manželský pár nobelistů „znovuobjeven“ díky úsilí profesních kolegů a historiků lékařství. Cena za fyziologii a lékařství, kterou společně získali v roce 1947, totiž v poválečných letech a za následné komunistické vlády měla být zapomenuta – o úspěchu židovských, německy mluvících spoluobčanů, kteří byli kvůli sílícímu antisemitismu nuceni odejít z Evropy, vyšla tehdy jen kratičká zpráva.

Spolupracovníky a partnery byli od studií po celý vědecký a tvůrčí život. To je ostatně vetkáno i do slov Carla Coriho na banketu při předávání Nobelovy ceny: „Naše spolupráce začala před třiceti lety, když jsme byli ještě studenty na univerzitě v Praze, a od té doby pokračuje bez přerušení. Naše aktivity se většinou vzájemně…