Všechno rozbiju

Ještě dříve, než začal mluvit, zahrál na polygonolu – tradiční nástroj složený z tenkých kovových, většinou bronzových plátů. Rozezníval je dřevěným kladívkem a po každém úderu kroužil rukou nad místem, kam udeřil, jako by hladil vzduch. Teprve pak vysvětloval: „Hýbu takhle rukama, protože cítím, že zvuk se chce pohybovat volně různými směry. A já bych, pokud je to možné, neměl zvuk ovládat. Věřím, že každý zvuk má svoji vůli. Já mu chci jen trochu pomoct.“ Keiji Haino popsal v roce 2014 při jednom ze svých workshopů a rozhovorů v rámci Red Bull Music Academy.

I na poměry toho, kolik má japonská hudební scéna výrazných, radikálních a osobitých samorostů, je Keiji Haino úkaz. Stál na počátku zdejšího zájmu o nespoutanou kytarovou hlučnou a improvizovanou hudbu, ale nikdy s noiseovou scénou nesrostl. Stejně jako nesrostl s žádnou jinou, protože vyznává absolutní svobodu. A to nejen svoji, ale především svobodu nástroje i svobodu zvuku, nad nímž nechce mít nadvládu.

Od chvíle, kdy mu na sklonku šedesátých let učarovali The Doors, blues i skřeky Roberta Planta, se Keiji Haino vydal cestou hudebních experimentů a už se od ní nikdy neodklonil. S očima schovanýma za slunečními brýlemi, závojem dlouhých vlasů a přísně střiženou ofinou, což je image, která je pro něj typická. Lze o něm mluvit jako o rockerovi, hlukaři, kytaristovi, zpěvákovi, básníkovi, DJovi i nevyzpytatelném muzikantovi, který hraje na osmdesát nástrojů a nikdo neví, jaký vezme do ruky příště. Kolik přitom…