Stavidla jsou otevřená a puška dole ze stěny

Ve čtvrtek už před kavárnou Tepláreň v ulici Zámocká v centru Bratislavy žádné lavičky nejsou. Je zavřeno a na chodníku, v místech, kde obvykle pod dvěma přízemními okny klubu stávají pro pohodlí lidí, co vyjdou ven na cigaretu, jsou na chodníku namalovány fialovou barvou kruhové značky. Ve výklenku vedle vchodu do kavárny je opřená o zeď černá tabule, na kterou personál křídou píše nabídku nápojů. Ze včerejšího nápisu už zbyla jen první tři písmena slova „Otevřeno“. Nad písmenem T je díra po kulce a fialové kroužky na chodníku značí místa, kde policejní technici našli další kulky či stopy. U pouliční lampy na chodníku se od rána postupně zvětšuje hromada květin a počet blikajících svíček, které sem nosí uslzení lidé. Vkládají mezi květy papírky se vzkazy, že nenávist, násilí a strach nikdy nevyhrají. Na stříbrnou nohu pouliční lampy někdo černou fixou napsal: „Jebať tento štát.“

Jsme v centru Bratislavy, u kavárny navštěvované lidmi z LGBT+ komunity, kde včera, ve středu 12. října, rukou vraha zemřeli dva mladí muži, jedna žena byla zraněna. Vraždy otřásly Slovenskem a název kavárny Tepláreň se bleskově dostal i do slovníku evropských politiků. Vyšetřovatel a prokuratura označili střelbu před LGBT+ kavárnou jako úkladnou vraždu z nenávisti ke skupině osob jiné sexuální orientace a běsnění extremistů, kteří chtějí masovými vraždami „očistit svět“, tak vstoupilo i k našim sousedům. „Byl odhodlaný vykonat tento čin vykazující teroristické znaky a za tohle i zemřít,“ řekl o devatenáctiletém vrahovi speciální prokurátor Daniel Lipšic a vyšetřovatelé oznámili, že vraždy nejspíše začnou vyšetřovat jako terorismus.

Žádná lítost

Ve středu za soumraku pod okny kavárny lavičky ještě stály a na nich seděli tři přátelé: osmadvacetiletá Radka, třiadvacetiletý Matúš a šestadvacetiletý Juraj. Pili limonádu. Nikdo jiný v kavárně nebyl. Matúš, student sinologie na Filozofické fakultě Univerity Komenského v Bratislavě, tu od září brigádně pracoval jako číšník a Juraj a Radka byli hosté. Chvíli po půl sedmé večer si asi dva metry od nich do výklenku vedlejšího vchodu stoupl ještě jeden mladý muž, oblečený v černém, s čapkou na hlavě a rouškou přes tvář.  Podle toho, co je o středečním večeru dosud známo, ho nikdo ze tří lidí na lavičce neznal. Vypadal, jako by na někoho čekal, a trojice mu dál nevěnovala pozornost. Po půl hodině postávání, v 19.09, vytáhl mládenec najednou zbraň, pustil laserový zaměřovač, vykročil k sedícím lidem a za chůze vystřelil osm ran. Pak si podle kamerového záznamu vyměnil zásobník a střílel dál. Matúš a Juraj dostali rány do hlavy a do hrudi, Radka dvě rány do nohy. Radce se podařilo odplazit dovnitř kavárny. „Myslela si, že přijde dovnitř za ní a dokončí to,“ říká její matka dva dny po vraždě, „ale naštěstí nevešel.“ Vrah hned po střelbě utekl směrem k nedalekému parčíku a Radka zavolala na tísňovou linku 112. Policie přijala hlášení v 19.12 a za pár minut byla na místě. Juraje Vankuliče a Matúše Horvátha našla mrtvé. Jejich postřelenou kamarádku odvezla sanitka do nemocnice, v níž je dosud.

Policejní akce trvala celou noc: hledali vraha. Po třech hodinách už ve spolupráci se slovenskou službou SIS objevili, že jde o devatenáctiletého extremistu obdivujícího masové vrahy zabíjející ve jménu „přežití čisté bílé rasy“ Juraje Krajčíka. Policisté uzavřeli ulice, nasadili vrtulníky, lodě, hledali na březích Dunaje. Vyslali varování na místa, kde by mohl podle profilu, který si o něm vyšetřovatelé sestavili, dál útočit – ta, kde se schází LGBT+ komunita a také Židé. Vrah po útoku v Zámocké ulici sešel podle zveřejněných zjištění vyšetřovatelů z kopce na nábřeží Dunaje, pak odjel domů za rodiči do bratislavské městské části Ružinov. Tam už ho policie nezastihla: podle vyšetřování rodičům řekl, co udělal, pohádali se, vyměnil si zbraň za jinou z otcova trezoru – otci patřila i ta první, kterou zabíjel –, zanechal doma dopis na rozloučenou a zmizel. Do rána se toulal Bratislavou. Přesný čas, kdy zemřel, není znám – brzy ráno objevila jeho tělo s prostřelenou hlavou kolemjdoucí v lesíku nedaleko budovy ministerstva školství. Dosud pitvou nepotvrzená nejpravděpodobnější verze je, že se sám zabil.

„Jeho rodiče poté, co přišel domů, měli vědomost o jeho skutku, bohužel to několik hodin neoznámili policii. Dokonce ani když věděli, že jednou z alternativ, o které jejich syn uvažuje, je sebevražda,“ řekl v pátek na tiskové konferenci Daniel Lipšic.

Vrah se na útěku věnoval i komunikaci na sociálních sítích. „Necítím žádnou lítost. Není to legrační?“ napsal už v 19.36, ještě cestou k rodičům, na Twitter. Pár hodin před vražděním v Zámocké ulici zveřejnil na Twitteru manifest, v němž se vyznává z nenávisti k Židům a obviňuje je ze světovlády.  LGBT+ lidé nebyli v hierarchii jeho cílů na předním místě – homosexuály považoval vrah pouze za „židovský nástroj“, jak kazit svět. Z jeho manifestu je zřejmé, že měl svůj plán dobře promyšlen, měl dlouhý seznam cílů – už v srpnu se fotografoval před kavárnou Tepláreň, před komunitním židovským místem v Bratislavě nebo před domem, kde bydlí slovenský premiér Eduard Heger. Krátce po útěku si postěžoval na platformě 4chan, že chtěl nejdřív zabít jeho, ale nedočkal se ho.

Ochoten pomoci

Tisková konference v centru iniciativy Inakosť v Bratislavě den po vraždě je plná emocí. Posmrkávají tu i novináři. Majitel kavárny Tepláreň Roman Samotný na ní vypráví, místy v pláči, že smrt jeho kamarádů a zranění kamarádky v jeho podniku – sám v něm ten večer nebyl – je vyvrcholením dlouhodobé nesnášenlivosti k LGBT+ lidem na Slovensku. „Chtějí nás záměrně vymazat. Krev na rukou mají všichni ti, kteří proti nám dlouhodobě záměrně štvou, i ti, kteří k tomu mlčí. A těch mlčících je velice mnoho. Ti všichni dovolili to, co se včera stalo,“ říká Roman Samotný. „Ta bolest je obrovská, ztratili jsme lidi, které jsme měli rádi. A chtěl bych všechny upřímně poprosit, aby začali přemýšlet o tom, co se na Slovensku děje a kam celá ta nenávist směřuje.“

Majitel vypráví, jak se drobné útoky na jeho kavárnu – nadávkami počmárané zdi, strhané duhové vlajky, poničené dveře – staly běžným doprovodným jevem života lidí, kteří se tu scházejí. Jak hromada nenávistných, hanlivých komentářů pod každým příspěvkem kavárny na sítích je už takovým standardem, že si toho vlastně ani nevšímá. Především ale mluví o tom, jaké věci se na lidi z LGBT+ komunity sypou z politických míst, aniž se proti tomu slovenští občané jakkoli bouří. V týdnu před vraždou parlament projednával zákon navržený poslancem jedné z vládnoucích stran OĽaNO Györgym Gyimesim, který by zakázal vyvěšovat na státních budovách duhovou vlajku – Slovenskem se nesla z parlamentu slova o tom, že homosexualita je „ideologie“. V parlamentu právě leží návrh zákona navržený poslancem Štefanem Kuffou a jeho synem poslancem Filipem (oba z OĽaNO), aby se ve školách nesmělo zmiňovat o lidech jakékoli jiné než heterosexuální orientace.

Na chodníku před kavárnou Tepláreň dál přibývají kytky a stálí návštěvníci podniku si povídají o tom, co tohle s nimi dělá – jak utekli z menších měst, protože tam ve slovenské atmosféře nemohou přiznat, že se jim líbí lidé stejného pohlaví. „Mě rodiče vyhodili z domu, když jsem jim řekl, že jsem gay. Mého přítele, když mu bylo sedmnáct, odvedli k psychiatrovi a žádali, aby ho lékař nějak napravil, že se jim kluk porouchal. Jeho rodiče se s tím časem smířili, ale lidé z vesnice mu chodili plivat na dveře. A pak ho zmlátila parta ožralých sousedů vrstevníků, že je úchyl,“ popisuje kousek od kavárny, kam přišel položit svíčku, pětadvacetiletý Marian pocházející z malé obce na Oravě.  Mladé dívky mluví o tom, jak se jich dotýkají politické útoky, když třeba šéf OĽaNO a bývalý premiér Igor Matovič vpašuje štiplavé poznámky na gaye a lesby průběžně do kdejaké své promluvy – nedávno si třeba stěžoval, že jsou na něj novináři zlí, „protože není LGBT“.  „A ten návrh, že školy nesmějí zmiňovat LGBT? Vždyť co tohle říká? Že se o tom, že jsme, nesmí ani mluvit. Tak jsme strašní lidé,“ říká šestnáctiletá Petra.

Před Prezidentským palácem vlaje den po teroristických vraždách duhová vlajka, vlaje i na sídle primátora Bratislavy Matúša Valla nebo na filozofické fakultě, kde do středy studoval Matúš Horváth. Může – Gyimesiho návrh ve sněmovně neprošel. „Ale já jsem se proti LGBT+ komunitě nikdy nevyjadřoval,“ říká do telefonu samotný poslanec Gyimesi na otázku, zda ho nemrzí, že svými kroky mohl přispět k vražedné atmosféře. „Já mám svědomí čisté. Já dokonce říkám, že jsem ochoten jim pomoci i v běžném životě, například tím, že by si mohli navzájem nahlížet do zdravotní dokumentace nebo po sobě dědit. Ale jejich vlajka nemá co dělat na vládních budovách, protože Slovenská republika se ve smyslu ústavy neváže na žádnou ideologii ani náboženství.“

Z kopce, kudy večer utíkal střelec, schází prezidentka Zuzana Čaputová. Výklenek, kde vrah pozoroval lavičky a čekal, jestli se tu přece jen neshromáždí víc cílů než tři, míjí pomalým krokem a u místa pro lavičky pak pokládá kytici. Než vejde do kavárny na schůzku s lidmi ze spolku Inakosť, objímá se s majitelem Romanem Samotným. Drží ho v náručí, hladí po hlavě, on pláče, i ona si utírá slzy. „Tři roky říkám, že slova jsou zbraň. Že my politici jsme zodpovědní za každé slovo, které vyslovíme. Navzdory tomu mnozí bezohledně zaplňují prostor nenávistí,“ napsala ráno po vraždách v soustrastném komentáři. Když teď po chvíli vyjde z kavárny zase ven na ulici, dává do kamer a mikrofonů vzkaz lidem z LGBT+ komunity: „To ne vy se máte bát. To ne vy sem nepatříte. To nenávist na Slovensko nepatří.“

Viděl krev, ne ideologii

Sociolog Michal Vašečka stejně jako prezidentka už řadu let upozorňuje, že nesnášenlivá slova se mohou z politických řečnišť a z internetu lehce přelít do reality. „Mě na tom příběhu nejvíc překvapuje to, že je na Slovensku velmi mnoho lidí překvapených. Já jsem sice zhrozený, ale překvapený vůbec,“ říká Vašečka. „Je to jako v každé správné divadelní hře: když v prvním dějství visí na stěně puška, no tak ve třetím dějství asi vystřelí!“

Vašečkův syn chodil před pár lety na stejné elitní soukromé gymnázium jako vrah, byli spolu na škole v přírodě – když se teď syna ptal, podal mu ze vzpomínek stejný obraz, jaký složili z rozhovorů s učiteli i slovenští novináři: velmi inteligentní dítě i mladík, který se s nikým moc nebavil, občas trpěl výbuchy hněvu. „A už víme, že tento na svůj věk velmi dobře vzdělaný Slovák vyrůstal v prostředí, kde byla LGBT komunita silně stigmatizovaná,“ říká Vašečka. „Slyšel to na každém rohu, na Slovensku je prostě taková atmosféra, a zřejmě ji nasával i doma.“ Vrah byl synem kandidáta za národoveckou stranu Vlasť, založenou bývalým soudcem Nejvyššího soudu a kandidátem na prezidenta Štefanem Harabinem, který je v šíření nenávisti slovenskou hvězdou. Momentálně je obviněn ze schvalování Putinovy agrese na Ukrajině.

Podle Vašečky je Slovensko nesnášenlivostí k LGBT+ menšině nejen prorostlé – v politice, na internetu i v kostelích, kde faráři každou neděli kážou o dekadenci Západu a útočí na „zvrácenou“ LGBT+ komunitu –, ale podle výzkumů se dokonce posunuje k čím dál menší toleranci. „Slovensko dnes vykazuje ve vztahu k LGBT+ odmítavější čísla než před deseti patnácti lety. Na otázku, zda mají mít lidé LGBT+ stejná práva jako ostatní, 59 procent Slováků odpovídá: Ne.“

Podle Vašečky se vraždami v Zámocké ulici na Slovensku otevřela stavidla: jedna část společnosti bude chtít Slovensko vést dobrou cestou a bude na to tlačit, zatímco druhá píše už teď na sítě, že si to „úchylové“ v té kavárně zasloužili. „Takže nakonec jde o to, jak reagují ti, co jsou u moci,“ říká Vašečka.

Ta první část společnosti se v pátek navečer sešla u kavárny Tepláreň. Průvod, který odtud vyrazil na cestu městem, je plný mladých i starších lidí, jsou tu rodiny s dětmi, jsou tu lidé s vnoučaty. Na křižovatce pod Zámockou ulicí se k pochodu přidává prezidentka Čaputová, jde spolu s dalšími šestnácti tisíci lidmi centrem Bratislavy, na klopě saka duhovou stužku. Na srazu u kavárny lidé zahlédli i premiéra Eduarda Hegera (OĽaNO), který o den dřív na tiskové konferenci odsoudil vraždy a následně prohlásil o LGBT+ lidech, že přece nemohou za svůj „jiný životní styl“. Pak se za to omlouval. Jeho menšinová vláda je závislá na hlasech několika přeběhlých fašistů. „I tohle nás děsí,“ říká studentka Petra. „Naši vládu drží lidé, kteří nás nenávidí.“

Pod pódiem se nálada, obavy a strachy rychle mění v pospolitost. Petra s kamarádkami se usmívá, povídá si s dvaasedmdesátiletou paní s duhovým šátkem na krku, která sem přivedla i dvě sousedky: „Nikdy jsme se o lidi, jako jste vy, nezajímaly,“ říká studentce žena. „Ale vraždit vás, to je něco neodpustitelného. Jsme s vámi.“ Od mikrofonu se právě omlouvá prezidentka lidem, co se necítí přijatí. „Jste pro společnost hodnotní,“ říká. Místopředseda Evropského parlamentu Michal Šimečka ujišťuje lidi zaplňující náměstí do dálky, že slovenský terorismus z kavárny Tepláreň je důležitým tématem i pro evropské společenství. Zástupci církve i populární queer komik tu na náměstí pouštějí věty toleranci, lásce, bezpečí, nutnosti nemlčet. „Viděl jsem krev svých blízkých na chodníku, jejich rozstřílená těla, žádnou ideologii. Svědčím ve jménu zabitého Matúše. Svědčím ve jménu zabitého Juraje. Svědčím ve jménu postřelené Radky. Prosím, svědčte v jejich jméně i vy,“ říká majitel kavárny, u níž vrah přetrhl život dvou mladých mužů.

Po pódiem to poslouchá i Radčina matka. Šla sem s průvodem a na mobilu si čte zprávu, že proslovy z náměstí sleduje v nemocnici na internetu i její dcera s dvakrát prostřelenou nohou. Když to dělá, těžko může přehlédnout, že druhá část společnosti volá do zbraně a pod příspěvky z náměstí už pípají komentáře z celé země. „Jen dva, není to málo?“ píše se v jednom z nich. Pokud prokuratura označí vraždění v kavárně za terorismus, za příspěvky schvalující čin bude hrozit pachatelům tři až deset let vězení.