Kdyby to nebyla realita, mohl by to být námět na román. Román o dvou městech, z nichž jedno je přesná kopie druhého na jiném konci světa. Zatím jsem viděla jen to originální město, rakouský Hallstatt. A pochopila jsem i ten majetnický výraz v obličejích čínských turistů, kteří se chovali, jako by jim malebný Hallstatt na břehu jezera obklopený alpskými štíty skutečně patřil. Jako by tam byli doma. A možná, že oni tam doma skutečně svým způsobem jsou. Vždyť v čínské provincii Kuang-tung mají přesnou kopii rakouského Hallstattu. Města proslulého těžbou soli, prosperujícího už za starověku.
Ten čínský Hallstatt bych ale vidět nikdy nechtěla. Baví mě totiž mnohem víc si ho jen představovat. Kulisy, v nichž se odehrává úplně jiný život, nebo možná podobný. Obyvatele přesné kopie něčeho, co se okopírovat nedá. Jak vypadají? Co dělají? Chodí na Schnitzel a v létě na vychlazený Radler? Obchodují se solí? Možná mají v kopii i kopii nějaké starověké solné stezky a tisíc komorových hrobů pod mohylami z nejstarší doby bronzové, do kterých nastrkali kosti psů nebo politických vězňů…? Zkopírovali všechny ty vrstvy času, které utvářely tohle, pro Evropany a jejich dějiny, tak důležité místo?
A třeba je v Číně dávno i nějaká Praha a nikdo o tom neví, protože obyvatelé Hallstattu o tom čínském neměli dlouho ani tušení. Plány čínských developerů vyzradil až nedopatřením jeden čínský architektonický špion. Číňané už mají zkopírované jako Hallstatt i Paříž a Florencii.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
