Jít s místními po stínech

Před nádražím postávají davy lidí, policisté museli natáhnout bezpečnostní pásky, aby ostatní mohli procházet. Návštěvníci si fotí selfie, obsazují fontány, posedávají na schodech mostů a zahrazují jiným lidem průchod. Benátské mosty jsou ale ekvivalentem křižovatek v jiných městech, jejich blokování působí chaos a je důvodem, proč se místní mračí.

Přitom ještě před pár hodinami byl všude klid. V kanálech zaparkované čluny a gondoly odpočívaly přikryté plachtami, tu a tam muži tlačili přeplněné zásobovací vozíky s velkým úsilím do schodů můstků, které se klenou nad četnými kanály. Chvilkami odpočívali s cigaretou nad mobilem, osamělé chodce neregistrovali. Po širších kanálech jelo pár nákladních lodí, jejich řidiči byli na mobilu. Bar, kde si rybáři dávají po ránu svou první sklenku šumivého vína na oslavu úspěšného rybolovu, byl ještě prázdný. Potkávala jsem metaře v neonově zelených uniformách, s vozíky plnými různého nářadí na úklid, obdivovala battiporta, důmyslná klepadla na benátských vstupních dveřích třeba ve tvaru příšery, hlavy filozofa nebo ženského těla. U pultu místního baru jsem si dala kávu na stojáka, vedle mě stálo sedm gondoliérů v pruhovaných tričkách a debatovali nad snídaní. Káva, cornetto a čerstvě vymačkaná pomerančová šťáva. S blížící se devátou hodinou se ulice začaly zaplňovat. Po „hlavní dopravní tepně“, Canalu Grande, se šinuly první gondoly a lodě s čerstvou zeleninou a ovocem. Most Rialto, ze kterého jsem vodní hemžení pod…