Vesnice v centru města

Na vašich stránkách Bahno Prahy dokumentujete takzvané nouzové kolonie, ve kterých v hlavním městě žili lidé, kteří si nemohli dovolit klasické bydlení. Co vás do tohoto zapomenutého světa přivedlo?

Vždycky jsem se zajímal o vágní terény, okrajová místa na periferii, brownfieldy a skrz ně o sociálně-demografický vývoj města. Během studia na vysoké škole jsem se zabýval urbánní antropologií. Diplomovou práci jsem napsal o Palmovce, o proměně jejího území, na kterém jsou dvě bývalé nouzové kolonie – Na Kotlasce a Na Hájku. Začal jsem hledat informace i o dalších koloniích a dnes jich mám zmapovaných kolem osmdesáti. Překvapilo mě, že se o to téma vlastně přede mnou nikdo moc systematicky nezajímal.

Na fakultě jste se koloniemi nezabývali?

Přímo ne. Ani literatury k nim moc není. V padesátých a šedesátých letech se dělaly jen dva tři výzkumy a pak v roce 2019 udělala Jana Viktorinová výbornou výstavu Chudá Praha.

Čím si ten nezájem vysvětlujete?

Dochovaných kolonií už tolik není. Zanikly hlavně při výstavbě sídlišť v šedesátých a sedmdesátých letech nebo při úpravě komunikací. Mně se ale vždycky líbily právě obrazy mizející periferie. Třeba na fotografiích Josefa Sudka, který fotil také v okolí Pankráce a Budějovické, kde ještě v šedesátých letech prakticky nic nestálo, až na drobné stavbičky, zahradnictví a jeden činžák na konečné tramvaje.