Svět bez Alžběty

Zemřela královna Alžběta II. Nikdo nestál v čele žádné moderní země tak dlouho jako ona, celých sedmdesát let. Pro srovnání, délka vlády zesnulé britské panovnice představuje zhruba třetinu celých dějin Spojených států amerických. Dnešní osmdesátiletí Britové si nedokážou vzpomenout na nikoho jiného v čele Spojeného království než právě na drobnou ženu, která kráčela životem paralelně s nimi, stárla stejně jako oni, fyzicky se proměňovala v čase a zároveň zůstávala nehybným, mlčenlivým orientačním bodem nad vším hemžením a dramatickými změnami, jež se odehrávaly v běžném životě. Soudě podle reakcí, připadá si dnes velká část Britů jako zmatení námořníci, kteří ztratili navigační přístroje na rozbouřeném moři. Samozřejmě, všichni věděli, že křehká, šestadevadesátiletá paní, v niž se královna nakonec proměnila, již nemůže mezi smrtelníky setrvat dlouho. Zároveň si málokdo uměl skutečně představit, že prostě nebude. Trochu jako si málokdo umí představit své vlastní nebytí.

A o to vlastně jde. Z perspektivy střední Evropy působí fixace na nedemokraticky instalovanou panovnici obklopenou absurdními rituály předpotopně, bizarně, téměř dětinsky. Mumraj okolo britské monarchie ostatně vnímají jako jistý projev kolektivního fetišismu i mnozí Britové, a nejen ti pokrokověji naladění. Zároveň ale mají britští „poddaní“ proti svým protějškům žijícím v demokratických republikách obrovskou výhodu. Vědí, že na vrcholu moci stojí předvídatelná, v podstatě nadčasová síla, která se vědomě snaží ztělesňovat vše, na čem se země jako celek dokáže shodnout. Skrze ni jsou ukotveni hluboko v čase do minulosti a v rodině panovníka či panovnice zároveň tuší svoji budoucnost. Nad rozbouřeným mořem visí nehybné hvězdy.

Tenkrát ve Skotsku

Tohle všechno je samozřejmě trochu básnění a iluze. Zároveň by teoreticky bylo možné něco podobného napsat o každé monarchii, jenže to rozhodně nejde – kdysi obdivovaný španělský král Juan Carlos po sérii skandálů dožívá svůj život de facto v exilu. Alžběta II. byla částečně řízením osudu a částečně vlastním přičiněním zcela výjimečná. Součástí dnešního britského žalu a nejistoty je tak i vědomí neopakovatelnosti příběhu, který právě skončil.

Připomeňme si, že panování padlo na bedra mladé, tehdy teprve pětadvacetileté ženy, nečekaně brzy v době, kdy Spojené království procházelo temným obdobím. Země sice vyšla vítězně z druhé světové války a Evropa velkou měrou vděčila za svou svobodu jejímu statečnému odporu proti hitlerovskému Německu, konec války ale znamenal pro Británii finanční krach, odchod ze slávy, rozpad impéria, ztrátu postavení ve světě. V době všeobecné chudoby a ztížené orientace předčasná smrt krále a nástup mladé panovnice jenom podtrhly všeobecný pocit krize.