Koledovala si a dostala ji

Co vše „pro lidi“ dokázal, začal Andrej Babiš vyjmenovávat i poté, co vystoupil z obytného vozu ve Dvoře Králové. Jenže ne všichni to chtěli poslouchat a Bedřich Sigmund patřil mezi ně. Začali tak křičet, že Babiš je „estébák“ a ať „zmizí“. A pak se to stalo.

Co přesně, to video nezachycuje, je na něm vidět jen ona krátká scéna, jak Sigmund trefil Kricnarovou vajíčkem. Oba se přitom v interpretaci události očekávatelně liší. Darina Kricnarová dění popisuje následovně: „Pan Babiš tam hovořil a nějaká dáma, co tam byla s tím pánem, společně zasypali vajíčky vůz pana Babiše. A byly to fakt rány. Když jsem viděla, s jakým švihem to tam hází, tak jsem před ni přišla a říkám jí, co to děláte, paní? On stál vedle ní, a když mě slyšel, vrhnul se na mě.“

Trvá na tom, že mluvila klidným hlasem a nepoužila žádné vulgární slovo, jediné, co vyjádřila, prý bylo podivení nad chováním druhé strany. Bedřich Sigmund nabízí jiný popis: „Viděla nás křičet, přišla k nám a dostala se do našeho prostoru. Mé kamarádce řekla, že je pěkná píča. To mě pobouřilo, měl jsem zrovna napřaženo, tak to skončilo místo na Babišovi na ní. Rozhodně jsem nějaké ženské nechtěl rozbíjet o hlavu vajíčko, ale koledovala si o to a dostala to.“

Jediné, na čem se oba shodují, je to, že se pak krátce postrkovali. Nic přitom neprobírali, a když vyprchaly vzbouřené emoce, oddělili se. Kricnarová se šla převléknout a Babiš – který to buď zaregistroval, nebo mu to řekl jeho tým – jí v dalším městě po své asistence vzkázal, že to muselo být hrozné. Sigmund pak ještě chvíli slovně proti expremiérovi protestoval, poté se s kamarády sbalili a šli pryč.

Ani zpětně nelituje toho, co udělal. Na námitky, že Kricnarové mohl vlétnout kus skořápky do oka, říká, „stát se to může, skořápka je debilní“. A dodává: „Stát se může samozřejmě úplně cokoli, riziko je přecházet přes přechod, může vás přejet náklaďák. A riziko také je vulgárně se chovat na politické demonstraci. Vajíčko považuji za velice demokratický prostředek, žádné násilí, jak někdo říká, v tom nevidím.“

A neobává se ani toho, že emoce, na jejichž vzedmutí se podílel, by mohly přerůst v mnohem ostřejší střety ve společnosti. „Češi jsou měkkoty, takže k tomu nedojde. Nebijeme se za daleko větší věci, natož kvůli politikům,“ říká Sigmund. I Kricnarová o svých „vajíčkových oponentech“ mluví s despektem: říká, že je jimi „zhnusená“ a že nechápe, jak může „někdo takhle hluboko klesnout“.

Respekt oběma opakovaně nabídl, že zprostředkuje jejich setkání, kde by o svých názorech diskutovali. Sigmund to přímo neodmítl. „Klidně s ní mluvit můžu, ale musí počítat s tím, že by to nedopadlo dobře,“ prohlásil. Kricnarová několikrát řekla „ne“. „Ve Vrchlabí jsem na jiné demonstraci mluvila s pánem, který tam pískal. Měl hospodu a kvůli covidovým opatřením vlády o ni přišel, zmizeli mu zákazníci. Tomu rozumím, o tom jsem schopná se bavit,“ říká. „Ale vajíčko už je moc, do duše těchhle hejtrů se vůbec nechci dostávat.“