Plyšový masakr

Nekupujte Huggyho. Zabije vás a vycucne vám míchu. Ano, ten trendy plyšák jménem Huggy Wuggy, kterého teď prodávají v každé večerce i v seriózních hračkářstvích. Méďa s dlouhými končetinami a širokým úsměvem. Je tak hezky barevný, tak roztomilý. Prosím, škemrají děti. Ale víte, proč se tak zubí? Chce žrát lidské maso.

To bylo tak. Na blíže neurčeném místě existovala továrna na hračky. Byl to veselý svět plný plyšáků a barevných kostek. Vládl mu vlídný Huggy Wuggy, který každého s láskou obejmul, a všechny děti tam byly šťastné. Tamní vývojáři však chtěli ještě hebčí plyš pro ještě rozzářenější dětské úsměvy. Vyvíjeli a vyvíjeli – až jim Huggy zmutoval. Pak zmasakroval vývojáře a do továrny pocákané jejich krví se už nikdy nikdo neodvážil.

Tenhle příběh vypráví počítačová hra Poppy Playtime. Zve děti do opuštěných herniček, kde slídí Huggy Wuggy a hledá, koho by obejmul. A sežral. A už běží a zpívá: „Jsi sám. A já mám hlad.“ Z toho by se hrůzou počural i ten nejodrzlejší teenager. A menší bratříček taky, děti piští zděšením, a přesto či proto Huggyho všichni chtějí.

Ne tak rodiče. Z celého světa přicházejí znepokojivé zprávy. Třeba že si děti na hřišti hrají divné hry, při nichž se objímají, a pak někdo brečí. Počítačová hra je oficiálně od dvanácti let, ale roztomilý Huggy se líbí i mladším, kteří si ho pak pustí někde na videu. A pak taky brečí a pořád brečí a bojí se svých vlastních hraček. Ale nedivíme se jim.

U hraček člověk nikdy neví. Vzpomeňme na panenku…