Odmítl jsem cenu, která se teď zdá nízká

Cesta z Plzně do Chudenic trvá autem přibližně pětačtyřicet minut a pro Pavla Štulce dlouho znamenala trasu z práce do práce: v městysu u Klatov čítajícím něco přes sedm set obyvatel si v roce 2010 otevřel hospodu a o dva roky později k ní přidal také pivovar. Původem Pražan se tehdy domluvil se svou partnerkou, že chtějí vychovávat dítě více v přírodě, a rozhodli se zkusit štěstí právě v Chudenicích. Po letech – jak říká – relativně klidného podnikání si otevřel další pivnici, tentokrát v Plzni, kam své vlastní pivo dovážel. Od léta už ovšem podniká pouze na jedné adrese. Plzeňskou pivnici kvůli obavám z rostoucích energií zavřel.

„Uvidíme po zimě. Třeba v té Plzni půjde sehnat lepší hospoda, úspornější a na lepším místě. Nebo už nebudu na trhu,“ uvažuje dnes v chudenické hospodě pan Štulc. Plzeňskou provozovnu vytápěl plynem a obával se, že suroviny nebude přes zimu dostatek nebo bude drahá. Mnohem více začal platit i za elektřinu. Po dvou hubených sezonách s covidem-19 se tedy rozhodl neriskovat a nájem ukončit.

Když to všechno poslední srpnový den vypráví, vrásky mu dělá hlavně podnik, který mu zbyl a který určí, zda zůstane na trhu: jeho pivovar. Ten odebíral elektřinu do loňského podzimu od Bohemia Energy a platil za ni 13 tisíc korun měsíčně. Po krachu přešel Štulc k dodavateli poslední instance, kde vydržel přibližně měsíc a půl. Kilowatthodina jej tehdy vyšla asi na sedm korun s tím, že měsíční účet dělal 30 tisíc. „Pak se ukázalo, že to je ještě dobrý,“ říká po tři čtvrtě roce.

Není divu. Když se pivovarník po krachu začal poohlížet po novém dodavateli, vzpomněl si, že mu před časem někdo doporučil společnost Šetříme občanům. Té tedy svěřil plnou moc na zajištění dodávek elektřiny a místo šetření skončil se smlouvou na tři roky na spotovém trhu, kde se nakupuje za okamžité tržní ceny. Jak Štulc vzpomíná, mohl si tehdy klidně cenu zafixovat. Platil by sice více než dosud, ale před extrémně vysokými výkyvy by byl uchráněn. „Média to ale tehdy prezentovala tak, že ceny musejí jít dolů,“ vzpomíná, podle čeho se rozhodoval, a dodává: „Byl to kalkul, že když to spadne, nebudu mít proud za bůra, ale třeba za 3,5o koruny za kilowatthodinu, což se nestalo.“

Z oněch 13 tisíc za měsíc, respektive 30 z doby, kdy byl u dodavatele poslední instance, se částka za energie začala šplhat výš. Nejdřív naskočilo 40, pak 48 a poslední dva měsíce 60 tisíc měsíčně. I tehdy měl možnost najít si dodavatele, který by ho ze spotového trhu vysvobodil. Bylo by to ale vysvobození vykoupené velkou cenou. Nabídky, které dostával, se rovnaly tehdejším cenám spotového trhu plus 30 procent. „A ještě na dlouhou dobu,“ dodává. „Nejlepší řešení by bývalo bylo vystát fronty v ČEZ a zafixovat cenu za 3,50 koruny za kilowatthodinu na tři roky, což bylo třikrát tak drahé, než kolik jsem platil vloni. V současnosti se to zdá ale levné.“

Hospodu připojenou k pivovaru už nějaký čas pronajímá a z podnikání mu tak zbyl pivovar, ve kterém jsou jen dva pracující: on a sládek. K tomu, aby vaření piva nemusel ukončit, zavedl úsporná opatření. Za deset tisíc si pořídil lepší elektroměr, který dokáže odečítat čtvrthodiny. Na internetu pak vidí, kolik proud zrovna stojí a ve kterém čase se mu tedy vyplatí spotřebovat nejvíc energie – tedy vařit pivo.