Je to poprvé

Je pondělí 29. srpna šest hodin padesát čtyři minut. Biologické hodiny mě vždycky vzbudí o něco dřív. Mám to tak pokaždé, když je důležité vstát včas a nezaspat.

Dnešek je výjimečný den z mnoha důvodů. Jsem v Bruselu v pokoji vedle svojí ženy Kateřiny, která tady už rok a půl pracuje jako zpravodajka vydavatelství Economia. Ve vedlejším pokoji ještě oddychují naše dcery Ida a Karla. Je to jen pár minut, kdy mám čas přemýšlet nad tím, co nás dneska čeká. Pozoruju při tom škvírou v závěsu, jaké je dnes počasí. Obloha je modrá, bude hezky.

Ida jde dnes do první třídy základní školy a mně začínají čtyři měsíce, kdy jsem se rozhodl zůstat v Bruselu, na chvilku zvolnit, vzít si sabatikl a za další částí rodiny naopak dojíždět opačným směrem, z Bruselu do Česka.

Je sedm a naše „rodičovské“ budíky nezadržitelně zvoní oba najednou. Ida a Karla vyskakují z postýlek a na chvilku přiběhnou k nám do postele, což je každodenní rituál, který mám rád. Za pár okamžiků už se vše rozbíhá jak po drátkách. Scházíme o patro níž, kde je kuchyň a malý obývací pokoj. Bydlíme v Etterbeeku na východě Bruselu, v úzkém cihlovém domku vystavěném na malém půdorysu, kde byty mají většinou dvě patra.

Chystám pro Idu rizoto s sebou do termokastrůlku a bezlepkovou svačinu, naše dcera je celiačka. Moje žena mezitím dcerám rozčesává vlasy, což vyžaduje hlavně u mladší Karly, kterou to nebaví, velkou trpělivost. Tou já moc neoplývám. Ida si obléká tmavě modrou sukni, světle modré tričko s límečkem a tmavě modrý svetr. Školní uniforma je tu v řadě škol povinná a Ida se na ni těšila od loňska, když v ní pozorovala děti na ulicích v naší čtvrti. Škola není daleko a pomalu se k ní sbíhají proudy rodičů a dětí pěšky nebo na kolech.

Nejlepší to mají děti, které vozí jejich rodiče na speciálních elektrických cargo kolech s malou korbičkou před předním kolem. V korbičce jsou dvě sedátka, takže děti sedí naproti sobě. Kdybych byl znovu prvňákem, tohle je přesně způsob, jakým bych si přál dopravovat se do školy. Ida nese na zádech tašku, která je v poměru k jejímu tělu obrovská. Vypadá s ní jako parašutista s padákem. Má v ní ale jen oběd, svačinu a pár sešitů. Vše potřebné jsme odnesli do školy pár dní předtím, stejně jako jsme zabalili všechny učebnice. Věnovali jsme tomu s Kateřinou celý jeden večer.

Je osm dvacet a my stojíme na školním dvoře, kde si jednotlivé prvňáky vyzvedávají učitelky. Škola je od půl deváté a je to skvělé nejen v zimních měsících.

Ida poznává pár kamarádů, kteří sem přešli ze školky sídlící na stejné adrese. Znovu se rozpovídá ve francouzštině, kterou do sebe rok předtím ve školce nasávala. To je pro nás rodiče radost pozorovat a doufáme, že už jí tenhle jazyk zůstane.

Madam Compère si odvádí Idinu třídu a my zůstáváme na dvorku s Kateřinou a Karlou. Všechno je překvapivě bez patosu a civilní. Doprovázíme ještě mladší dceru do školky a zvláštně působící civilnost se odehrává i zde. Idě začíná dobrodružství prvního roku ve škole a mně začínají čtyři měsíce nezvykle v jiném rytmu, než na jaký jsem byl posledních čtrnáct let v Respektu zvyklý. Dnes mě nečeká žádná porada ani zvonění telefonu, kdy mi zavolá fotoeditorka Katka Malá, co mě čeká.

Všechno je jinak a asi mi bude chvíli trvat, než si na to zvyknu.

Odpoledne po třetí hodině Idu a Karlu vyzvedáváme. Ida překotně vypráví, co všechno dnes zažila, a vypadá při tom nadšeně. Popisuje vtipnou scénku, jak si opakovali směry tím, že se celá třída včetně učitelky schovala pod svoje židle. Doufám, že nadšení Idě vydrží a přinese nový pohled na věci, stejně jako mně z neznámého dobrodružství, které nás teď oba čeká.