Jako divoké zvíře

Žije v Nuselském údolí, kterému se v Praze říká Jamrtál. Na dvoře v garáži má ateliér, v něm a v bytě maluje akrylovými barvami, které rychle schnou. Další ateliér má o kus dál ve Strašnicích, tam pracuje s pomalu schnoucím olejem. Doma si zrovna na plné pecky pouští Bad Brains, klasickou hardcore formaci z osmdesátých let. O skříň má opřenou metalovou kytaru B.C. Rich, na zdi vedle ní visí fotografie Josefa Váchala. Na zemi leží činky, na stole tlustý svazek Písma svatého a ještě tlustší monografie malíře Michaela Rittsteina.

Martin Salajka u Rittsteina před čtrnácti lety zakončil studia na AVU. A v bytě má spoustu dalších památek na důležitá životní období. Zarámované brouky, zkamenělé trilobity, medaili z květnového půlmaratonu a také tu visí spousta obrazů. Nejen jeho. Od uherskohradišťského krajana Tomáše Měšťánka, od kolegů a kolegyň z akademie Radky Bodzewicz, Jakuba Janovského nebo Laury Limbourg. Není mnoho malířů, kteří by se doma obklopovali díly „konkurence“. Ostatně ono vůbec není moc malířů, jako je Martin Salajka.

Letos mu je jednačtyřicet a zrovna doma krmí svého chameleona, který návštěvě předvádí nejen dokonalou práci jazyka lovícího na dálku z majitelovy ruky cvrčka, ale i schopnost přizpůsobit se dokonale barevně okolnímu prostředí. Právě Mimikry se jmenuje dosud největší výstava Salajkovy kariéry, kterou nyní malíři otevřeli v pražské Galerii Villa Pellé.

Město plné…