Jak jsem se znovu učil číst

Brutální napadení Ukrajiny mělo a má řadu průvodních jevů. Vedle těch tragických, kdy lidé umírali, ztráceli domovy, museli utíkat za hranice, se zdají jakékoli dozvuky v bezpečí západní Evropy marginální. Přesto se s nimi mnozí z nás musejí nějak vypořádat. Kolega ze slovenského Denníku N Martin M. Šimečka se například vydal na několikatýdenní pouť po horách.

„Ja som sem nešiel hľadať sám seba, na to je už pre mňa neskoro. Ani o fyzický výkon mi nešlo. A neprišiel som sem užívať si. Prišiel som sem, lebo som nenašiel lepší spôsob, ako vzdorovať duševnému vyčerpaniu z vojny na Ukrajine, ako vzdorovať dusivému smútku. Vyhnal ma sem pud sebazáchovy. Hory, ako keby to tušili, ma milosrdne odrezali od signálu na mobile,“ napsal ve své krásné reportáži. Já jsem bohužel neměl čas na takovou pouť, ale svým způsobem jsem se na jednu vydal také, a to, aniž bych opustil město.

Když vypukla válka, přibylo práce, což se mi do té doby zdálo nemožné. Ale především mě přikryla jakási pomyslná deka. Po jistém čase jsem se konečně dokázal odpoutat od čtení všeho, co s Ukrajinou nějak souviselo, ale nedařilo se mi jakkoli napojit na čtení knih. Myslím tím romány, novely či povídky. Bral jsem do ruky jednu knihu za druhou a zase je odkládal. Tradiční komínky vedle postele začaly připomínat mrakodrapy.

Znervózňovalo mě to. Součástí mé práce je neustálá četba, takže tu a tam jsem unavený a nemám náladu na další písmenka. Svět knih je ale můj svět. Četba mě drží ve světě představivosti,…