Srdce rudého tygra

Olympiáda ve smyslovém přetížení, na kterou shovívavě dohlíží strýček Ho Či Min. Tajfun lidského hemžení mezi polívkami pho. Mraveniště, co na patře chutná jako silné kafe se sladkým kondenzovaným mlékem a olovem. Nesložitelné dopravní puzzle s třešničkou nekonečného troubení. Třetí den probíhám tou zběsilostí, a ne. NE! Nejde to. Kdo to nezažil, nemůže to popsat, nedá se to předat, nedá se to nafotit. Byl jsem v Lusace, Káthmándú nebo Nuakšottu, ale Hanoj je mezi „exotickými“ městy podivně jedinečná, jediná a s ničím nesrovnatelná – psychotická asijská urbanistická orgie, která se prostě musí prožít.

Jsem tu po deseti letech, rok jsem tu žil a pracoval. Pátrám, jak se metropole změnila, a rozhodně je tu stejné vlhko a vedro. Vietnamská ekonomika ovšem vzrostla odhadem o 60 procent, přibylo skoro 10 milionů lidí, průměrná rodina má stále dvě děti. Když jsem zemi opouštěl, zrovna se přehoupla do středněpříjmové kategorie, v roce 2020 už se podle tabulek OSN dostala mezi nejrozvinutější země planety. Dá se mluvit o zázraku, protože Vietnam byl po několika desetiletích krvavých válek – druhá světová, válka o Indočínu, americká válka – zpustošený a traumatizovaný. Jen odhad obětí nechvalně proslulé chemické zbraně Agent Orange přesahuje tři miliony lidí a stále se tu rodí děti bez rukou nebo očí a půda je prosáklá toxiny.

Dnes je Vietnam asijským tygrem a populární turistickou destinací. Má dva klenoty svého úspěchu, na jihu Ho Či Minovo Město (bývalý Saigon), na severu…