Čtrnáct zapomenutých

S Amirem Zadou sedíme na lavičce jednoho z karlínských parků. Pan Amir patří mezi 151 Afghánců, které loni v srpnu za dramatických okolností evakuovaly tři české armádní letouny z Kábulu. Šlo o afghánské spolupracovníky české vojenské mise a jejich rodiny, kterým hrozila smrt. Vítězně se vracející Tálibán, jehož ozbrojenci právě obsazovali afghánské hlavní město, je totiž považoval za zrádce spolupracující s okupanty – tedy s vojsky NATO, která se po vyhnání al-Káidy a jejích tálibánských hostitelů z Afghánistánu snažila skoro dvacet let převést zemi do otevřenějšího a spravedlivějšího světa.

Amir pouští na mobilu tři krátká videa. Jsou si velmi podobná. Na všech muži v černých turbanech Tálibánu bičují vězně. Když jednomu z vykonavatelů docházejí u mlácení síly, bere si bič další a pokračuje, dokud oběť neupadne do bezvědomí nebo nezemře – to už se z obrázků nedá vyčíst. Amir říká, že oběti jsou lidé, kteří stejně jako on spolupracovali s armádou nebo civilní správou zahraniční koalice. Videa mu poslali přes WhatsApp jeho přátelé z Afghánistánu, na internetu se najít nedají, jejich autoři mají strach, že by je Tálibán mohl vystopovat. Není důvod otřesným záběrům nevěřit: zprávy OSN či Amnesty International hovoří o stovkách případů mučení, bičování či poprav afghánských občanů, které Tálibán považuje za nepřátele.

Amir a jeho kolegové z evakuačních letů tomuto osudu unikli, několika dalším spolupracovníkům české armády, které se z různých důvodů nepodařilo včas odvézt do bezpečí, však bohužel stále hrozí. Respekt má zatím informace o čtrnácti „zapomenutých“ lidech – tlumočnících pro českou armádu –, kteří se dnes se svými blízkými skrývají na různých místech Afghánistánu. S některými se Respektu podařilo složitě spojit přes WhatsApp. Všichni se každé ráno probouzejí s hrůzou, že budou udáni či prozrazeni a dveře jejich úkrytu rozrazí příslušníci Tálibánu. Jejich kolegové se jim teď z Česka snaží dopomoci k úniku. „My jsme měli štěstí, že nás evakuace zachránila. Jinak bych byl mrtvý,“ říká Amir. „Za to, že jsem se dostal z Afghánistánu, jsem Česku velmi vděčný. Teď se snažím pomoci těm, kteří tam zůstali a hrozí jim smrt.“

Půlhodina a dost

Amir mluví plynule česky. Do Prahy přišel v roce 1988 jako patnáctiletý student v rámci výměnných programů tehdejších komunistických vlád Československa a Afghánistánu. Maturoval po listopadové revoluci a pak se přihlásil na vysokou školu; po absolvování ČVUT pracoval jako inženýr v různých pražských stavebních firmách. Poté, co spojenecká vojska na začátku tisíciletí vypudila z Afghánistánu spolu s al-Káidou i fanatický režim Tálibánu, rozhodl se vrátit a pomáhat rodné zemi jako spolupracovník organizace Člověk v tísni. Pro ni pracoval v Afghánistánu do roku 2014. Poté dostal nabídku pracovat v afghánském školství a stal se děkanem na kábulské univerzitě. V Kábulu se oženil, narodily se mu tam děti.

„Vedl jsem obyčejný akademický život. Vůbec jsme nepočítali s tím, že spojenci někdy v dohledné době odejdou,“ vzpomíná Amir. Loňská rychlá ofenziva Tálibánu v provinciích a pak i v Kábulu jej zastihla zcela nepřipraveného. Oproti jiným měl sice výhodu českého občanství, nic takového ale neměla jeho žena a děti. S Tálibánem v branách Kábulu se Amir snažil spojit s českou ambasádou a požádat o víza pro své blízké, ale nedostal žádnou odpověď. Po několika zoufalých e-mailech do Prahy na ministerstvo zahraničí dostal zprávu, že byl zařazen na seznam evakuovaných, ať se za půl hodiny dostaví i s rodinou na letiště. To už tálibánští ozbrojenci převzali vládu nad Kábulem, v ulici, kde bydlel, se ozývala střelba a muži v černých turbanech prohledávali domy, aby našli zrádce, jako byl on – tedy spolupracovníky spojeneckých vojsk.

„Do prvního letu se nám nepodařilo dostat, ani jsme se přes davy lidí, kteří chtěli opustit zemi, nedostali k českým vojákům, kteří odlet organizovali. Rozhodl jsem se vrátit do bytu, projížděli jsme ulicemi Kábulu s mrtvolami z přestřelek s Tálibánem, děti plakaly, měli jsme všichni obrovský strach,“ vzpomíná Amir. Naštěstí fungoval internet i mobilní telefony, a tak se ještě mohl znovu spojit s pražskými organizátory evakuace. „Řekli mi, že nevědí, kdy bude další let, že jsou problémy s povolením přistát a není jasné, kdo má kábulské letiště pod kontrolou. Seděli jsme celá rodina spolu a smiřovali se s možností, že může přijít z rukou Tálibánu to nejhorší. Pak mi přišel od českých diplomatů e-mail s doporučením, ať se hned ráno znovu přesuneme na letiště,“ vzpomíná Amir.