Až do hrdel a statků
Fenomén národních jídel má hlavně historické souvislosti. Především je to ale hra pro radost a užitek.
Můžeme brát smažený sýr jako české národní jídlo? Může být nějaký pokrm národním ve více národech najednou? A jaká jsou závazná pravidla pro přípravu toho či onoho národního jídla? Otazníky se jen hrnou… A do toho ruská propagandistka naznačuje, že válka na Ukrajině vznikla kvůli sporu o správnou verzi boršče, a český kuchař Zdeněk Pohlreich, známý z televizních show, provokuje neuctivými poznámkami o domácí gastronomii. Myslím, že je nejvyšší čas se nad fenoménem národních jídel alespoň kratičce zamyslet a připomenout si jeho historické souvislosti.
Komu patří guláš
Jeho dnešní pojetí zrodilo 19. století – století nacionalismu a hledání národních identit, ale také období, v němž se rodily moderní restaurace a hotely a masový turismus. A národní jídla byla tím vším silně ovlivněna. V dřívějších dobách se objevovala jako zajímavost ve vyprávění cestovatelů či ve spisech lékařů, kteří se ze složení stravy snažili odhadnout vlastnosti konzumentů nebo důvody nejrůznějších chorob. Lid jedl, co měl k dispozici, a aristokraté to, co dokazovalo, že jsou společenskou elitou.
V 19. století se však jídlo stalo součástí národní kultury, kterou je třeba hájit až do těch hrdel a statků. Například Maďaři hrdě válčili s nenáviděnou Vídní nejen o staletá práva a svobody, ale také o guláš, který si rakouská metropole chtěla přivlastnit. Nacionální boje se týkaly jídla konzumovaného veřejně, tedy především v restauracích. A právě ty hrály klíčovou roli při formulování národního…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu