Přestat brblat a vyrazit

Zvednout ve dvaceti letech kotvy a zkusit žít v cizí zemi vyžaduje odvahu, ale zároveň je tato část života pro podobná rozhodnutí takřka ideální – člověk má skoro celý život před sebou a netíží ho závazky. Ve třiceti už to začíná být trochu složitější. Opustit své vyjeté koleje po čtyřicítce, navíc s několika dětmi na krku, už ale představuje těžké rozhodování.

Zorka Velková a její muž David Valouch, dva pražští rodiče na prahu středního věku, se k takové velké změně odhodlali – dali výpověď v práci a se čtyřmi školou povinnými dětmi se rozhodli přestěhovat do Barmy. Jejich příběh ukazuje, jaké výzvy – ale i nečekaně emotivní chvíle a obohacující zjištění o sobě navzájem – takový krok přináší.

Všechno ztrácí platnost

Na to, že už za pár hodin udělají velký krok do neznáma, působí Zorka i David překvapivě klidně. Uprostřed teplé letní noci sedí před svým bývalým domovem v pražských Hlubočepech na lavičce, ucucávají pivo a polohlasem rozmlouvají o tom, co je čeká. Prostor, který obývali posledních deset let, už mají vyklizený, zavazadla na cestu sbalená, letenky vytisknuté. „Ještě během dneška jsem byl nervózní, jestli všechno zvládneme zabalit a jestli se něco na poslední chvíli nepokazí. Ale teď už to ze mě spadlo,“ říká David. Jeho partnerka Zorka unaveně přikyvuje a dodává: „Bylo to fakt náročné. Teď už chci ale hlavně odjet.“

David ještě večer odvážel autem z vyklizeného bytu poslední věci, Zorka tiskla dokumenty, které budou v novém bydlišti potřebovat.…