Když člověk prochází v Praze kolem Bílkovy vily mezi Pražským hradem a Kramářovou vilou (víc o ní na str. 65), logicky ho napadne, jak si tak luxusní bydlení, navíc situované v takhle lukrativním místě, mohl dovolit obyčejný sochař František Bílek, který za sebou na začátku minulého století neměl ani jednu pořádnou velkou zakázku. Mohla za to ale protekce. Bílkův tchán Jaromír Nečas totiž v Praze působil jako městský zdravotní rada. A z titulu své funkce přesvědčil magistrát, aby pozemek prodal právě jeho zeťovi. Navíc pod cenou, protože zatímco karlínský velkoobchodník Alois Brey ucházející se o stejnou parcelu nabízel úředníkům 90 korun za sáh (dnešních zhruba 1,8 metru), Bílek ji dostal jen za 80.
Komu by to připomínalo dnešní dobu, v níž o podobě městských center rovněž zhusta rozhoduje klientelismus, má pravdu. Když Praha v letech 1911–1914 proměňovala někdejší bastionové opevnění z tereziánské éry na vilovou zástavbu, pozemky si vesměs rozdělili právě lidé napojení na magistrát. Budoucí první československý premiér Karel Kramář si dokonce v sousedství Bílkova pozemku koupil celý bastion sv. Máří Magdalény. Což mohou stále oceňovat jeho současní nástupci (v budoucnu třeba i nástupkyně), kteří bydlení v Kramářově vile dostávají od státu zdarma k platu.
Ke cti tehdejšího vedení města ovšem nutno dodat, že původně chtělo překážející cihlové hradby, místo nichž se měly vily postavit, srovnat se zemí. Jenže pražský stavební úřad naštěstí zaměstnával urbanisty,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
