Jízda po čtyřicítce

Příběh vlastního života může každý z nás vnímat mnoha různými způsoby. Představte si třeba, že ráno před domem šlápnete do psího lejna. Může vás to snadno rozhodit: Sakra, nic se vám nedaří, nejste schopen ani normálně dojít do práce, i to hovno se vám zákeřně připlete do cesty. Všechno se proti vám spiklo, váš život je tragédie.

Nebo se ve stejnou chvíli můžete začít smát. Přece se říká, že ranní šlápnutí do lejna znamená štěstí celý den. Jste vy to ale roztržitý patlal, to snad ani není možné. Nu což, botu je potřeba otřít a pak už s úsměvem za dalším dobrodružstvím.

Paní Kateřina Dubská se dnes už směje. Řítí se teď v autě někde po moravské dálnici, mobil si zapnula do modu handsfree. To, co do něj vypráví, ale dokáže líčit radostně teprve dnes, s těžce vybudovaným odstupem. Před sedmnácti lety, když si připadala, že stojí v nevábné hmotě nejméně po kolena, jí její situace rozhodně příliš komická nepřišla.

„Začalo to nenápadně. Pár dní před mými čtyřicátinami mi šestnáctiletá dcera oznámila, že začala brát hormonální antikoncepci. Nemělo mě to vůbec překvapit, ale vlastně to se mnou zatřáslo dokonale. Moje dcerka, tahle holčička, je už dospělá žena. A co jsem pak já?“

Paní Dubská se neznámému novináři svěřuje se soukromými detaily z jednoho prostého důvodu. Její příběh má šťastný konec a ona má pocit, že je takový happy end do jisté míry přenosný, tedy že ho může zopakovat leckdo, kdo se o to s patřičným nasazením pokusí.

Krátce po zmíněném rozhovoru s dcerou se úspěšná podnikatelka propadla bez předchozího varování do hluboké psychické krize, přesně té, které se někdy – nepřesně a s lehkým despektem – říká „krize středního věku“. V jejím případě se jednalo o opravdový zlom, který na ni dopadl symbolicky – právě na čtyřicáté narozeniny. Během oslavy na šumavské chatě si vyrazila na procházku do lesa, a tam jí najednou „všechno“ došlo. Co si to o sobě proboha vlastně namlouvá? Jednou už se rozvedla a ani její druhé manželství nestojí za nic – nebude to tedy vlastně její vina? Ve firmě, kterou založila s kamarády, se hromadí problémy a jí je najednou jasné, o co jde – vždyť oni s ní už podnikat ani nechtějí, využili na počátku jejích zkušeností a peněz z předchozího byznysu, a teď se jí snaží zbavit. A ona má čtyřicet, ČTYŘICET, a její dcera je skoro dospělá ženská.

„Bylo to fakt příšerné. Rozbrečela jsem se, slzy se mi koulely po tváři a já si přála v tom lese zůstat, už se nikdy nikam nevracet. Brečela jsem, byla jsem v lese, táhlo se to. Jenže pak se ve mně vzepřela nějaká vnitřní energie. My máme v rodině problém se sebevraždami, můj táta se zabil, když jsem byla malá. Takže jsem tušila, kam to může dojít. Já jsem ale rázná, a když je problém, jsem zvyklá konat. Takže jsem se otočila a z lesa se vrátila. Zbytek narozenin jsem někde vskrytu probrečela, ale druhý den jsem zvedla telefon a objednala se k psychologovi.“ Následovalo deset let něčeho, co paní Dubská nazývá generálním úklidem. Ve vztazích i v životě je dnes už někde dál, z města se přestěhovala na vesnici v Bílých Karpatech, píše tam romány, jezdí je číst na besedy se čtenáři po Česku. Už je zkrátka jinde a ve svém novém světě je spokojená. Dojít do něj ale byla celkem fuška.

Krize není povinná

„Krize středního věku“, kterou paní Dubská popisuje a kterou tak označil i psycholog, za nímž se vydala, nemá běžně zrovna nejlepší pověst. Častou první reakcí na jakoukoli zmínku o ní bývá uchechtnutí a nějaký ten žertík na konto přepjatých reakcí mužů a žen, kteří by se přece „ve svém věku“ měli chovat moudře a vyrovnaně. „Milenky, motorky, ano, to všechno k tomu patří. A doplňte si tam taky umělá prsa a ženskou ezoteriku,“ říká psycholožka Iva Poláčková Šolcová z Psychologického ústavu Akademie věd ČR. Její tým se fenoménem středního věku už dva roky zabývá, motivací k rozdávání stovek dlouhých dotazníků a sběru vyprávění je právě značná neprobádanost tohoto časového úseku, rozkládajícího se někde zhruba mezi třicátým pátým a šedesátým rokem života.

Není to ani tak dávno, kdy se právě tohle období považovalo za téměř bezproblémový vrchol lidského života. Uprostřed cesty, říkaly převažující teorie, se vzdělání a příprava z mládí protne s nabytou zkušeností odžitých let. To je to místo, kdy člověk sbírá plody, stojí na vrcholu.

Jenže praktická zkušenost i tvrdá čísla tomuto idylickému popisu úplně neodpovídají. Rozhodně to není tak, že by každý musel nutně zažívat podobně dramatické okamžiky jako paní Dubská, byť jsem si podobných vyprávění při přípravě tohoto textu vyslechl dost. Přechod do druhé poloviny života může být pozvolný a klidnější – nebo také ještě mnohem dramatičtější a nebezpečnější. Všechno je velmi individuální, statistiky sebevražd nicméně naznačují, že o klidné období se rozhodně nejedná. V žádné jiné fázi života si nebere život dobrovolně tolik lidí jako právě ve středním věku, muži se pak zdají být alespoň podle tohoto kritéria ohroženější než ženy v poměru čtyři ku jedné. Křivku sebevražd přitom celkem spolehlivě kopírují také údaje o alkoholismu či drogové závislosti, spotřebě sedativ a léků proti bolesti.