Láska za času covidu

Pod dřezem na mě čeká hromada krabic od snědených mražených pizz. Lednice je plná jídla od jeho mámy. Byt je prázdný. Spolubydlící se odklidila, abychom se nemačkali a nenakazila se. Za tři týdny jsme stačili sobě propadnout, zažili společnou izolaci i rozchod. A taky odehrát nepočítaně partií žolíků.

Seznámili jsme se den po svatbě našich společných kamarádů. Byla neděle, konec srpna, měla jsem lehkou kocovinu a pomáhala s úklidem. Seděl na pohovce. Zeptala jsem se ho, jestli bude dopíjet toho větráka od včera, a on se mě zeptal, jestli si náhodou vedle něj nechci na chvíli sednout. Začala jízda, kterou ani jeden z nás dosud nepoznal. Asi zalíbení na první pohled. Od toho okamžiku jsme spolu aspoň chvíli seděli následující dny každý večer.

Na začátku jsem měla žaludeční virózu coby následek svatby, pak onemocněl on – a ejhle, byl to covid a já ho od něj chytla. Neměl kam jít a mně to nevadilo. Naše rande, procházky, společné snídaně, čekání, až přijede z koncertu, večeře a usínání v objetí se tak změnily v karanténu v županech a propocených peřinách. Probdělé romantické noci vystřídaly horečky, urputná bolest hlavy a nemožnost vylézt z postele a z bytu vůbec.

Ten, komu bylo zrovna líp, se staral o oba. Krájeli jsme si ovoce, vařili čaje, předávali teploměr, koukali se na filmy a videa, spali, smáli se, povídali si, mlčeli, hráli žolíky, luštili křížovky a já občas musela sednout k práci a on k on-line hrám. Dvanáct dnů nepřetržitě spolu. Žádné hádky, hromada špinavého nádobí a nekonečné hovory o tom, kdo to chytil taky, kdy se bude moct vrátit do školy v zahraničí, kam teď nastupuje na magistra a kde už měl být… A taky nekonečno hovorů o nesmyslech a smyslech života.

Blížil se konec karantény. Jednu sobotu mi řekl, že za dva dny odjede. Bylo mi smutno. Místy jsem zadržovala pláč a sledovala, jak se mi vzdaluje. Jak si už na dálku přehrává své jazzové koncerty. Své obavy jsem ale důkladně zadupávala do země. Chtěla jsem být teď a tady, užívat si společnou přítomnost a neřešit, co přijde. Od začátku jsem tušila, že to bude láska maximálně na jeden podzim. Že bude jen na konec léta, jsem však nečekala.

Když jsme se totiž seznámili, napadlo mě, že tohle možná bude „to ono“. Měli jsme pro sebe pochopení, bylo nám skvěle a zkrátka jsme spolu chtěli být. Jenže společná karanténa není vždycky romantika. I nemožnost být chvíli sám dělá svoje. Byly to vlny, někdy přátelé, někdy hrdličky. Intenzivita sama. Říkala jsem si ale, že když jsme zvládli tohle, zvládneme všechno.

V neděli večer před odjezdem vyložil karty do peřin a otevřel téma, kterému jsme se oba po celou dobu vyhýbali a kvůli kterému jsem brečela, tušíc, co se stane, už ráno. Měl narozeniny. Ráno jsem připravila minidort, u kamarádky objednala donášku jeho oblíbeného prosecca, fajn den. No a večer mi řekl, že neví, jak se to stalo, ale začal mě vnímat spíš jako kamarádku. Slzy jako hrachy, utěšování. Čistý žal nad ztrátou blízkého člověka, obavy z nejisté budoucnosti, nastávajícího osamění, strach z vlastní analýzy svých možných chyb a konce téhle letní lásky.

Usnuli jsme držíce se za ruku a v pondělí si, ač s jemnou nervozitou, užívali palačinky, lehký návrat chuti a čichu, poslední objetí i poslední partii v žolíkách, kterou jsme raději ukončili po dvou hrách, kdy každý vyhrál jednu. Sbalil se, doprovodila jsem ho na autobus a držela se, abych nebrečela. Doma jsem otevřela jeho seznam jazzových hlavounů, něco si pustila a nevěřícně se rozhlédla po bytě. Tolik mražených pizz jsem v tak krátké době ještě nikdy nesnědla.

Autorka se živí jako produkční.