Drsné devadesátky

Na okénko slabě osvětlené vrátnice podniku Stavební stroje Nýřany klepe muž v policejní uniformě. Za dveřmi, které noční hlídač, sedmdesátiletý František Křišťál, ochotně otevírá, stojí vedle policisty ještě nenápadný civilista. Strážce zákona vysvětluje vrátnému, že přišli zkontrolovat jeho služební zbraň. Křišťál mu podává pistoli a návštěvníci se nad ní sklánějí, jako by hledali výrobní číslo. Muž v uniformě náhle otáčí hlaveň proti hlídači a tiskne spoušť; starý pán vzápětí padá k zemi s prostřeleným čelem. Oba muži rychle ukrývají pistoli a běží za roh k zaparkovanému podnikovému automobilu, černé Tatře 613. Prásknou dveře a vůz se rozjíždí směrem na Plzeň. Je 2. května 1990, šedesát minut po půlnoci. Josef Kott a Michael Kutílek vyrážejí na svou cestu Českem. Skončila po šestadvaceti hodinách a na kontě obou mužů přibyly během ní další tři vraždy a jeden pokus o ni.

Tak začínal před osmadvaceti lety jeden z článků v Respektu, které se pokusily mapovat zločinnost, jež vtrhla do Československa po pádu železné opony. Za čtyři roky po konci komunistického režimu stoupla trestná činnost skoro na čtyřnásobek a přinesla předtím neznámou brutalitu a druhy zločinu, které společnost, uzavřená v ostnatými dráty obehnané totalitě, znala jen z pár západních filmů, jež cenzoři pustili do kin. Tuhle dobu se pokouší připomenout nový seriál České televize Devadesátky především na příběhu sériových vrahů, kteří házeli své oběti v sudech s louhem a betonem do orlické přehrady. To byla ale jen jedna tvář zločinu. V zemi se tvořily místní gangy z totalitních veksláků a pasáků, do čerstvě svobodného československého „Západu“ mířili gangsteři z postsovětských zemí, Balkánu nebo Asie a zločinci se začali propojovat s některými korumpovatelnými politiky. Otevřené hranice a svoboda přivedly kromě naděje na spravedlnost či prosperitu také strach ze zločinců a jejich moci.

Špinavý rub svobody

Organizovaný zločin je špinavým rubem lesklého líce dolaru, napsal už skoro před devadesáti lety v románu Loučení s Lennoxem klasik detektivní literatury Raymond Chandler. Organizovaný zločin může existovat jen v podmínkách, které dávají všem svobodu a rovná práva, ve světě, kde má chamtivost, touha urvat si své bohatství otevřené dveře, protože celý svět je otevřený a grázlové toho umí využít, říká zhruba v románu Chandlerův hrdina Phil Marlowe.

Od té doby vyšlo ve světě i v Česku několik studií na téma organizovaného zločinu, mafií a gangů. Říkají to samé co Chandler. Tuzemské policejní a další odborné studie mají navíc možnost srovnání domácího zločinu v totalitě a ve svobodném světě. Třeba sociální antropolog Miroslav Nožina už na přelomu tisíciletí popisoval přerod „komunistického zločinu“ do podoby, jakou známe z dnešní kriminality.

Komunistické Československo bylo policejním státem, kde nevládl zákon, ale naopak mocní vládli pomocí svých různě pokřivených a gumových zákonů: vše bylo podřízeno přání a záměrům mocného Ústředního výboru KSČ. V zemi izolované od západního světa a s těžko proniknutelnými hranicemi, v uzavřené ekonomice s nedostatkem spotřebního zboží se koncem osmdesátých let vyvinul celkem specifický druh organizovaného zločinu, nad kterým držel stát určitým způsobem ochrannou ruku. Šlo o veksláky, u kterých bylo možné pozorovat určitou hierarchii a organizovanost. Ti nejnižší nabízeli na ulicích ekvivalent západní měny zvaný bony, s nimiž bylo možné nakoupit ve speciálních obchodech západní zboží. Nebo veksláci to zboží – pašované ze Západu – nabízeli na prodej. Ti vyšší organizovali – se zkorumpovanými státními úředníky nebo policisty – pokoutní dovoz západního zboží. Konečně tu byla ještě vyšší sorta, zaměstnanci Podniků zahraničního obchodu (PZO), kteří spolupracovali pod dohledem StB se zahraničními firmami a měli přehled, jak vlastně vypadá a funguje západní ekonomika – a někdy také spolupracovali s veksláky při pašování.

Přišel listopad 1989 a v roce 1990 vystřelila zločinnost nahoru zásluhou tří důvodů. Prvním byla amnestie. Václav Havel se totiž během svých pobytů ve vězení setkal se spoustou lidí, kteří se dostali do kriminálu za činy, jež nejsou v demokracii trestné (například „příživnictví“, třeba jen několikadenní existence bez povinného razítka o zaměstnání v občanském průkazu) nebo jejich tresty byly zbytečně vysoké (u recidivistů i léta kriminálu za ukradenou konzervu, to se však nezměnilo do dnešních dob). Když se stal prezidentem, rozhodl se dát i českým vězňům šanci na nový začátek v demokracii. Na svobodě se tak během tří měsíců ocitlo přes dvacet tisíc odsouzených. Ve vězení zůstali jen pachatelé za násilné trestné činy (vraždy, loupeže, znásilnění apod.), ale některým vrahům byl trest zkrácen.

Druhým důvodem kriminality bylo otevření hranic, které hned v devadesátých letech přivedlo do Československa zahraniční gangy obchodníků s prostitucí, vymahače výpalného od drobných živnostníků, experty specializující se na praní špinavých peněz, bankovní podvody či kšefty s pozemky. Třetí skupinu představovali veksláci, jako třeba František Mrázek, propojení na lidi či firmy ze zrušených PZO i na přicházející zahraniční zločince.

Lidé, kteří se za komunismu ocitli ve vězení například i za vraždu a vztahovala se na ně Havlova amnestie, se často snažili přijít k bohatství svým zločineckým uměním. Násilí přinesly nově také souboje mezi tuzemskými i zahraničními gangy o vliv na českém území. Zločinci se začali propojovat se zkorumpovanou částí státního či politického aparátu. To vše přineslo brzy po listopadu 1989 vlnu několikanásobných vražd a dalších, dosud nevídaných, zločinů.

Uděláme velké věci

Michael Kutílek a Josef Kott patřili do kategorie amnestovaní. Oba byli v osmdesátých letech opakovaně odsouzeni za krádeže. Spřátelili se ve věznici v Minkovicích, kde se už koncem osmdesátých let dohodli, že spolu venku podniknou nějakou velkou akci. Josef Kott sloužil na sklonku sedmdesátých let u policie a z té doby měl doma ve skříni uniformu. Kott byl propuštěn v lednu 1990, Kutílek o tři měsíce později. Jejich první společná akce – přepadení údajně bohaté majitelky bytu v Plzni –, která jim podle Kutílka měla vynést dvacet tisíc marek, nevyšla, v bytě byla s majitelkou i návštěva. Z neúspěchu si odnesli jedno poznání: přepadení bude úspěšné, jen když budou mít střelnou zbraň. A to je dovedlo na vrátnici firmy v Nýřanech.

Asi půl hodiny po vraždě strážného zastavili Kutílek s Kottem v Plzni dvěma stopařkám. „Sedmnáctiletá Dita a její stejně stará kamarádka Sylvie se asi chtěly dostat do Prahy, s určitostí to však už nikdo nezjistí. Kousek od Rokycan zahnulo auto na vedlejší cestu a pak zastavilo v lese, dva kilometry za posledním domem vesničky Líšná. Muži už cestou přinutili dívky, aby se svlékly, a přivázali jim ruce k držadlům na stěnách vozu. Pak vystoupili a venku se dohodli, že je tady sfouknou,“ psali jsme v dobovém článku v Respektu. Ženy neznásilnili, jen je prostě toužili zabít. Kott podle pozdější policejní rekonstrukce nejprve ubodal řeznickým nožem – celkem dvaatřiceti ranami – Ditu, její kamarádku pak přivedli na stejné místo, Kott ji dvakrát řízl do krku a Kutílek ji poté ubodal. Pak se oba vrátili každý do svého domova u Plzně a sešli se druhý den v sedm večer s tím, že pojedou do Prahy – škodovkou Michaela Kutílka – vykrást jeden byt. Nepodařilo se, majitelka byla i s návštěvou doma. Místo loupeže tedy oba muži zastavili taxi, nechali se řidičem odvézt na okraj Prahy a tam ho zastřelili a ukradli mu hodinky a osmnáct set korun. Vrátili se pěšky ke svému autu a vydali se zpět do Plzně. Cestou je na odpočívadle zaujal anglický kamion. Probudili řidiče, obrali ho o peníze a střelili jej do hlavy. Anglický řidič však zázrakem přežil, doplazil se k dalším řidičům, kteří zavolali pomoc. Kottovi se stalo osudným, že i na této výpravě měl na sobě policejní uniformu. Kriminalisté projeli databázi policistů, i těch, kteří odešli ze služby, a narazili na jméno opakovaně trestaného Kotta. Když pro něj přišli domů, hrála si jeho dcerka s „angličáky“ ukradenými řidiči kamionu a Kott se prakticky okamžitě přiznal a prozradil také totožnost svého kamaráda. I ten se hned přiznal.

Později začali oba své výpovědi měnit, tvrdili, že jsou nevinní, nebo shazovali vinu jeden na druhého. Justice jejich kličkování trpělivě rozplétala pět let a v roce 1995 po sérii odvolacích a dovolacích soudů dostali oba doživotí. Kott si trest odpykává dodnes, Kutílek v roce 2017 zemřel.

Podobných případů impulzivní vražedné brutality řešila policie v tu dobu víc. Třeba v noci 22. srpna 1990 zaparkovala na odpočívadle rakouské dálnice nedaleko československé hranice obytná avie. Na parkovišti už jeden vůz stál, obytný Ford Transit s nizozemskou poznávací značkou, ve kterém trávili jednu noc svých líbánek manželé René a Gabriella Widdershovenovi. Posádku avie tvořili dva českoslovenští občané: Ján Molnár a Ľubor Masár. Oba se nedlouho předtím dostali na amnestii ven z dlouholetého kriminálu a v ukradeném autě si vyrazili prohlédnout svět. Tenkrát padesátiletý Molnár strávil ve vězení přesně půlku svého života, z toho posledních čtrnáct let za vraždu. Šestatřicetiletý Masár byl za mřížemi pětkrát – za podvody a krádeže.

Luxusní vůz manželů Widdershovenových udělal na oba muže velký dojem: zatoužili ho získat. Molnár, který mluvil lámanou němčinou, proto po ránu zapředl s manželskou dvojicí hovor. Nizozemci reagovali přátelsky a René beze všeho vyhověl prosbě, zda by slovenským turistům nepomohl s opravou rozbitého vařiče. Odešel za Molnárem do obytné avie. Uvnitř Molnár s Masárem srazili Reného Widdershovena k zemi a rozsekli mu hlavu sekerou. Poté pod záminkou, že se manželovi udělalo špatně, vlákali dovnitř jeho ženu Gabriellu. S její vraždou už nespěchali: v malé místnůstce karavanu, nad zakrváceným tělem Reného, si s ní podle své pozdější výpovědi „hráli“ přinejmenším dvě hodiny. Po každém znásilnění dostala oběť trochu času na zotavenou. Teprve když se novopečení majitelé Fordu Transit cítili dostatečně ukojeni, Ján Molnár ležící Nizozemku uškrtil. Pak zahrabali těla pod listí, sedli za volant svých dvou vozů a odjeli na Slovensko.

René Widdershoven, kterého v lese objevili sezonní dělníci už půl hodiny po odjezdu vrahů, nebyl přes rozsáhlé zranění hlavy mrtev. Rakouským lékařům se ho podařilo zachránit a jeho výpověď Masára s Molnárem usvědčila. Za vraždu a pokus o vraždu je v roce 1992 odsoudil bratislavský soud na doživotí. Naposled žádali o podmínečné propuštění před osmnácti měsíci, soud to zamítl.

A ještě jedna připomínka z Respektu devadesátých let. Na rozdíl od Gabrielly Widdershovenové, za kterou smrt přišla bez vyzvání, Lea Panoušková (20) a Šárka Waldhauserová (22) na tu svou zamávaly. Dvanáctého května 1991 jim na výpadovce Praha–Mělník v Kobylisích zastavila stará škodovka se dvěma muži uvnitř. Seděli v ní dvaadvacetiletý příslušník bezpečnostní agentury Jaroslav Čermák a o čtyři roky starší traktorista Václav Kratochvíl. Po pár kilometrech odbočili do lesa, dívky znásilnili a Čermák je pak střelil do hlavy. Oba dostali u soudu pětadvacet let.

Na památku Maji Denkov

Kolik amnestovaných se vrátilo do vězení za spáchání vraždy, se nedá ze statistik zjistit, podle odhadu pamětníků šlo o jednotky zločinců. Popsané případy jsou mimořádně brutální, ale v podstatě velmi primitivní a pro policii nakonec byly spíše rutinní prací, nijak se neodlišující od způsobu jejich práce před rokem 1989. Vyšetřování vražd tady bylo před listopadem 1989 naprostou prioritou, komunisté na ně nasazovali nejúspěšnější detektivy, mordparta byla považována za šlechtu kriminálky. Jenže po roce 1989 na scénu nevtrhla jenom tlupa narušených zabijáků. Naopak, na většinu z těch, kteří přišli, bylo i umění zdejších „policejních šlechticů“ krátké.

Přitom sem vlastně dorazil běžný západoevropský „normál“. Třeba v letech 1993–1994 bylo v Praze spácháno třikrát více zločinů než v roce 1989, ale ve srovnatelných městech jako Vídeň nebo Mnichov bylo v té samé době spácháno v přepočtu na hlavu o čtvrtinu více zločinů – včetně vražd – než v Praze. Důležitý rozdíl byl ale v objasněnosti. Zatímco v Mnichově a Vídni se policii podařilo objasnit dvě třetiny zločinů, v Praze to byla necelá čtvrtina. Zdejší policie prostě nebyla připravena ani na nárůst svobody a volného pohybu domácích zločinců, a už vůbec ne na otevřené hranice a příchod zahraničních gangů.

V devadesátých letech se v médiích často objevovaly zprávy jako třeba tato ze srpna 1997: „Čtyři rusky hovořící muži utrpěli zranění při přestřelce v sobotu zhruba půl hodiny před půlnocí na parkovišti motorestu u obce Zdiby. Na parkovišti začalo po sobě střílet minimálně sedm rusky mluvících lidí. Dva z nich skončili v nemocnici, jeden pravděpodobně pochází z Ukrajiny, druhý je Tádžik.“

Podle vzpomínek někdejšího člena Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Zdeňka Macháčka, který měl coby šéf odboru pro boj s ruskojazyčnými mafiemi podobné případy v popisu práce, byly přestřelky a vraždy mezi znepřátelenými gangy „poměrně běžnou“ věcí. „Setkávali jsme se s tím několikrát do roka, někdy pachatelé zmizeli definitivně za hranicemi, jindy se je podařilo zatknout,“ vzpomíná Macháček. Podle něj si ruské gangy najímaly často veterány ruské armády, kteří sloužili v Afghánistánu. „Ti si absolutně nevážili cizího života a byli neobyčejně brutální,“ říká Macháček. Vzpomíná na případ, kdy ruští veteráni ve službě jednoho ruského gangu zabili dva Albánce z konkurenčního gangu tak, že jim – svázaným do kozelce – rozřízli řitní otvory a nechali je pomalu vykrvácet. Na severu Čech se zase střílelo mezi Bulhary, Srby či Albánci válčícími tam o ovládnutí prosperujícího sexuálního byznysu.

Tyto gangy brutálně – v čemž vynikal především ten bulharský – nutily dívky unesené z jejich země k prostituci. Na podzim 1996 našli na zahradě jednoho nočního klubu v Dubí zakopané tělo mladé dívky. Policie vypátrala, že šlo o Maju Denkovu, která dokončila v létě 1996 v Sofii středoškolská studia a před nástupem na univerzitu se rozhodla vydělat si nějaké peníze na Západě. V sofijských novinách našla inzerát agentury slibující mladým ženám práci číšnice v Česku. Byla to past a Maja do ní spadla. Ocitla se v rukou bulharského gangu, který v Dubí na Teplicku za bezmocného přihlížení policie – prostituce nebyla trestným činem – nerušeně provozoval síť bordelů „zásobenou“ ženami vylákanými sem podvodně z Bulharska podobně jako Maja.

Sofijská studentka se ale od svých kolegyň lišila zarputilostí, s jakou se snažila uniknout. Přestože prošla obvyklou úvodní mlýnicí – gangsteři jí sebrali dokumenty i přivezené peníze, zbili ji a opakovaně ji znásilnili –, dvakrát se pokusila o útěk. Co si musela vytrpět při druhém pokusu, byla zřejmě čistá hrůza. Její částečně spálené tělo se našlo v mělké jámě na zahradě domu v Dubí. Se zlomeninami, které jí propíchaly plíce, roztrženou slezinou, zlámanýma nohama i rukama. Vrah stanul před soudem až v roce 2007, jeho jméno policie znala už o deset let dříve, ale Emilu Dossevovi se podařilo skrývat v rodném Bulharsku. Za vraždu dostal nakonec patnáct let vězení.

Polistopadový nástup zahraničních gangů českou policii zpočátku postavil do role bezmocného diváka. Federální sbor měl sice na zločince z ciziny odbor, ten vznikl ale už v osmdesátých letech a spíše jen dozoroval Vietnamce nebo Kubánce, kteří v Československu za socialismu studovali či pracovali. Jiných cizinců zde bylo tak málo a byli pod takovým policejním drobnohledem StB, že spáchat nějakou nepravost bylo pro ně téměř vyloučeno.

I když to otevřené hranice okamžitě změnily, teprve v roce 1994 vznikl policejní tým Alfa, který se začal zabývat mafiemi, jak se to dělalo v normálním světě. Sháněl informátory, odposlouchával, sledoval a komunikoval s německými, britskými nebo třeba americkými protimafiánskými policisty. V roce 1995 se stal základem ÚOOZ, který se v květnu téhož roku uvedl dodnes proslulou razií v restauraci U Holubů. V ní policisté spektakulárním zásahem v plné zbroji včetně samopalů překazili setkání dvou velkých ruských mafií, které si na schůzce chtěly rozdělit sféry vlivu v Česku. Většina účastníků byla vyhoštěna, řada z nich skončila později s kulkou v hlavě nebo ve vězení – od Turecka až po Floridu.

Zátah proti mafiím U Holubů vedl už zmiňovaný policista Zdeněk Macháček, který k policii nastoupil jako jeden z idealistických nováčků po listopadové revoluci a odbor proti ruským mafiím vedl až do roku 1999. Po vzniku tzv. opoziční smlouvy a nástupu Miloše Zemana do premiérské funkce se však změnila atmosféra a Macháček byl náhle zatčen poté, co jej úředník sedící v policejní vazbě kvůli korupci obvinil z „vydírání“. Když pak soud po dlouhém policejním vyšetřování označil případ za „naprosto a od začátku nesmyslný“ a protimafiánského detektiva v plném rozsahu osvobodil, Macháček od policie odešel. Právním zástupcem klíčového svědka obžaloby byl během vyšetřování Josef Doucha, předlistopadový policista, který se proslavil jako vyšetřovatel „orlických vrahů“ ze seriálu ČT a který po odchodu od policie v roce 1995 zastupoval jako právník ruské společníky mafiánů z restaurace U Holubů, s nimiž měl velmi úzké kontakty.

Výbuch na Mokré

Na otázku, který zločin z devadesátých let jim nejvíc utkvěl v hlavě, odpoví většina policejních pamětníků zkratkou o třech písmenech – LTO. Jde o lehké topné oleje, kolem nichž se v roce 1992 rozjely obrovské daňové podvody, které připravily během devadesátých let státní kasu podle tehdejšího odhadu zhruba o třicet miliard korun a s nimiž se v kriminalistických análech pojí řada vražd. Do podvodů byla zapojena jedna z tehdy nejbohatších firem v zemi – státní chemický koncern Chemapol – i politici, kteří mohli jednoduchou změnou normy podvodům zabránit už na začátku roku 1993, ale neudělali to.

Podstata jednoduchého podvodu s LTO spočívala v tom, že topné oleje byly chemicky zcela totožné s naftou, nicméně na rozdíl od ní měly nízkou spotřební daň. Takže se vyplatilo deklarovat při dovozu z Ruska, Ukrajiny či Maďarska zboží v cisternách jako LTO (cena šest korun za litr) a prodávat je pak samozřejmě jako naftu (o deset korun na litr dražší). To bylo důvodem, proč po objevu této finty v roce 1993 stoupl dovoz LTO z předchozích dvou tisíc tun ročně na půl milionu tun. Podstatnou část z tohoto objemu dovezl státní koncern Chemapol. Přestože ministerstvo financí o obrovských daňových únicích vědělo z policejního vyšetřování, nebylo schopno či ochotno zavést jednoduchý předpis, který by nařídil LTO barvit, což by je odlišilo od nafty, a podvody by tak musely skončit. Úředníci ministerstva se k tomuto kroku rozhoupali až v polovině roku 1994, ale i tak ještě z nepochopitelných důvodů udělili Chemapolu výjimku dovézt posledních sto padesát tisíc tun nezbarvených olejů.

V půli května 1995 vybuchlo na malém klidném sídlišti Mokrá ve Zlíně luxusní BMW v okamžiku, kdy do něj nasedl místní podnikatel Miroslav Kovařík a ze strany spolujezdce brala za kliku jeho šestnáctiletá dcera. Kovařík, pod jehož sedadlem byla na podvozku umístěna nálož, byl okamžitě mrtev, dcera zůstala jako zázrakem nezraněna. Vzhledem k tomu, že Miroslav Kovařík byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let velmi blízkým spolupracovníkem Františka Čuby, šéfa mocného a velmi bohatého slušovického agrokombinátu, uvažovala policie, že atentát měl zlikvidovat muže, který možná znal účty, kam mohly zmizet na počátku devadesátých let slušovické peníze.

Nakonec se ale policie přiklonila k jiné verzi. Kovařík obchodoval s LTO a chvíli před atentátem jednal s šéfem Chemapolu Václavem Junkem, podle policejních spekulací zřejmě o nebarvené zásilce, o kterou měl údajně zájem a možná tím někomu křížil plány. Z atentátu na Kovaříka byl v roce 2016, po jednadvaceti letech, obviněn Jiří Večeř, muž, který těsně před výbuchem na zlínské Mokré podobně zlikvidoval – a byl za to tehdy pravomocně odsouzen – jiného obchodníka s LTO, Marka Lehkého. V případě Kovaříkovy vraždy jej ale soud prohlásil za nevinného a skutečný vrah nebyl nikdy odhalen. A kde skončilo těch sto padesát tisíc tun LTO z výjimky Chemapolu? Václav Junek v rozhovoru pro Respekt v roce 1997 tvrdil, že zmíněné nebarvené zboží Chemapol prodal distributorům a co s nimi udělali, oni už nevědí. V roce 1999 Chemapol zbankrotoval a zůstaly po něm dluhy ve výši šestnáct miliard korun. Stát pak firmu rozdělil a její zdravá část, především chemické podniky, skončila na přelomu tisíciletí nepřehlednými fúzemi prakticky zdarma v rukou Andreje Babiše a jeho Agrofertu. Dluhy Chemapolu nakonec zaplatili čeští daňoví poplatníci.

„LTO byly první organizovanou zločineckou operací v Česku, kde je zřejmé propojení kriminálníků a státu. Byli tam nájemní vrazi, bílí koně, podvodníci, státní Chemapol i ministerstvo financí,“ říká bývalý policista Karel Tichý, který se ve službě zabýval vyšetřováním zločinů kolem Františka Mrázka. „Podle mě byly LTO velkou inspirací pro spoustu dalších akcí, protože se ukázalo, že státní správa může spolupracovat se zločinem,“ dodává.

S postupným získáváním zkušeností a s nástupem nové generace detektivů se policie i stát nakonec naučily se zvýšenou zločinností nějak bojovat a žít. V roce 1989 bylo v Česku spácháno sto dvacet vražd. V letech největšího gangsterského vzmachu 1993–1998 to bylo v průměru skoro tři sta vražd ročně. Od té doby počet klesá a v posledních pěti letech se počet spáchaných vražd vrátil do čísel z roku 1989, tedy v průměru na sto dvacet ročně. Tuhle linii kopírují i počty násilných trestných činů – v tomto ohledu jsme se dočkali ochrany i spravedlnosti.

V případech, které jsou ilustrovány LTO – tedy ve zločineckém propojení státu a kriminálníků –, je to komplikovanější, také proto, že v současnosti páchané zločiny jsou mnohem sofistikovanější než ten, který se dal odstranit dávkou barvicích látek.

Nicméně faktem je, že ohledně vražedných mafiánských soubojů je Česko už klidná země. Podle novinářů z Českého centra pro investigativní žurnalistiku to však není zásluha dobré policejní práce, jako spíš rozhodnutí samotných gangsterů. „Na území Česka jsou přítomny jedny z nejmocnějších, nejsilnějších a nejbrutálnějších mafií světa,“ řekla loni Radiožurnálu představitelka centra Pavla Holcová. „Česko si zvolily jako zemi, kde si udělaly tichou dohodu, že tady nebude probíhat násilí. Že tady budou řešit byznys, praní špinavých peněz, a nebudou po sobě střílet.“ Podle Holcové s tím policie dělá jen málo, protože na takový úkol by potřebovala lepší personální i materiální vybavení a hlavně politickou podporu.

„Česká republika je opravdu takzvaným průtokovým místem, kde k nám ze zemí bývalého Sovětského svazu přichází velké množství finančních prostředků,“ potvrzuje slova Holcové šéf Národní centrály proti organizovanému zločinu Jiří Mazánek s tím, že české zákony neumožňují účinně proti praní peněz ze zločinu bojovat. Nové úpravy proti praní špinavých peněz předložené loni na výzvu Evropské komise vládou Andreje Babiše odmítla EU jako „naprosto nedostatečné“. Na novou verzi od kabinetu Petra Fialy se čeká.