Dělníci kultury
Strmé sjezdy, vyčerpávající výšlapy, nárazový vítr, dehydratace, takzvaný hlaďák (neboli náhlý výpadek jakékoli energie) a v neposlední řadě mobily. Takové jsou nejnebezpečnější nástrahy, které číhají na závodníky na aktuálně probíhajícím cyklistickém svátku jménem Tour de France. Mobily pochopitelně nedrží v rukou cyklisté, ale diváci kolem tratě. Neuběhne den, aby si někdo z nich nechtěl pořídit selfíčko, což znamená postavit se zády k blížícímu se pelotonu, zmáčknout spoušť ve chvíli, kdy závodníci projíždějí těsně kolem, a doufat, že se jezdci natažené ruce s telefonem stihnou na poslední chvíli vyhnout. Často to končí v lepším případě pádem mobilu, v horším závodníka.
Omezit používání telefonů na Tour by šlo jen těžko. Trať každý den měří průměrně skoro 200 kilometrů a uhlídat desítky tisíc diváků rozesetých v rovinkách i zatáčkách by byla náročná organizační výzva. Bob Dylan má výhodu, že jednak nejezdí na kole a jednak vystupuje před diváky, jejichž počínání se v uzavřeném prostoru koncertních sálů snadno uhlídat dá. Ne že by mu hrozilo, že ho někdo při hraní srazí mobilem. Ale úplně stačí, když se musí dvě hodiny dívat pod sebe do kotle, který vydává jednolitou modrou záři z toho, jak se posluchači buď do mobilu dívají, nebo si ho fotí, a nebo (což je nejčastější varianta) se snaží vyfotit sebe sama i s ním.
Na Dylanově podzimním britském turné to nebude možné. Kdo půjde na jeho koncert, musí u vchodu strčit mobil do speciálního…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
