Malé naděje a velká kouzla

Harry Potter svoje dětské a dospívající čtenáře nešetří. Jeho svět je nelítostné místo, kde dobří lidé umírají – jsou mrtví a jsou pryč, už se žádným kouzlem nevrátí. Můžeme vyčarovat bezednou kabelku a můžeme s pomocí kouzel lidský život vzít, ale vrátit už ne. Ti dobří umírají kouzelnickými hůlkami těch zlých, kteří válku dlouho a někdy i drtivě vyhrávají. Svou převahu si s nesnesitelnou radostí užívají. Život je krutý a nespravedlivý a bolí a možná, když se vydáme ze všech sil, dopadne dobře, říkají svým čtenářům knihy o mladém čarodějovi.

Na první pohled trochu zvláštní poselství, které přitáhlo miliony příznivců a víc než nadšených čtenářů. J. K. Rowling a jejím hrdinům se to přesto podařilo. Čím a jak zkoumá naše kolegyně – sama příznivkyně a víc než nadšená čtenářka – Barbora Chaloupková v titulním článku tohoto vydání.

Odpověď je jistě i v tom, že v temnotě, která oblíbený čarodějný svět čím dál víc prostupuje, hrdinové nepřestávají dělat smysluplné věci. I když jim jejich smysl chvílemi uniká, vůbec není jasné, z jakého místa by se dobrý konec mohl začít odvíjet, a v každý moment může být všemu marný konec. Lékařka Viktorija Bazarnova v březnu téměř neopouštěla sklep své černihivské porodnice, pomáhala desítkám dětí na svět, který právě v tu chvíli tvořily dopadající ruské granáty a trosky domů. Všechna miminka těžké chvíle přečkala a dostala se do bezpečí. V Černihivu je teď křehký mír. Příběh lékařky Bazarnové najdete na stránkách 34–36.

Nemusí jít nutně o boj s fašizujícími čaroději nebo fašizujícím sousedním státem. I tuzemské aleje a stromy vůbec mají za sebou těžké časy. V uplynulých dekádách padaly jeden po druhém z naprosto hloupých důvodů. Duby podél silnic jsme káceli, protože „byly nebezpečné“ pro řidiče. Řidiči se pochopitelně ohrožovali jen a pouze sami svou představou, že řídí lépe, než svá auta ve skutečnosti ovládali. Za neochotu přibrzdit a nezmrzačit se nicméně ve velkém platily stromy. Argument o bezpečí řidičů byl všemocný a neúcta ke stromům všeobecná. A najednou se to mění. Jak ve svém článku (na stránkách 38–43) popisuje Jiří Sobota, nikdo přesně neví, co se odehrálo. Ale zničehonic se to stalo. Stromům se v Česku ještě nedaří dobře, ale začalo se jim dařit lépe. K hrstce nadšenců a dobrovolníků, kteří dlouhé roky dělali zdánlivě marnou vysazovací a záchrannou práci, se tiše přidaly stovky a tisíce dalších. A jinak se začínají chovat i úřady. Nebylo jasné, odkud a proč se tenhle dobrý konec začne odvíjet, ale směřujeme k němu.

Vážení čtenáři,

hodně sil a hodně štěstí vám přeje

Tomáš Brolík
zástupce šéfredaktora