Krásné české aleje

Když byl autor tohoto textu ještě kluk, patřila ke středobodům jeho světa půl století stará polodivoká vodní nádrž nad Šumperkem, pod prvními vrcholky Jeseníků. Byla tak tři kilometry od města, vyráželi jsme tam na kolech a škola, rodný panelák i celé město se nám z hráze proměnily v pouhé obrysy na obzoru. Tady, mezi lesnatými kopci a pod oblohou obtěžkanou bouřkovými mraky, panoval ve všední den odpoledne naprostý klid. Svět se zastavil.

Vedle kamarádů, studené vody a rozpálené trávy tu ale bylo ještě něco navíc. Cestou bylo možné nečekaně odbočit, projet smrkovým hájkem a za ním čekala ve vší kráse Ona: třešňová alej jakoby speciálně přichystaná k nájezdu malých sígrů na bicyklech. Na hodiny strávené ve větvích konzumací červených plodů vzpomíná autor rád i nerad. Bylo to super, zralé třešně samy pukaly v ústech a sladká šťáva se rozlévala po jazyku. Brutální křeče v nadmutém, přecpaném břichu ale cítí ještě dnes.

A teď samozřejmě přijde střih do přítomnosti. Ano, uběhla desetiletí a autor se ocitl na témže letním místě – s manželkou a v autě. Byl rozpálený červen, nad hlavou znovu visely bouřkové mraky, voda opět chladila, na odlehlém místě panoval božský klid. A někde o kus dál musely právě dozrávat třešně.

Neodolali jsme, vyrazili na průzkum a čtenáře můžeme ujistit, že příběh nemá hořký konec. Za smrkovým hájem stojí i dnes „naše“ alej, nevykácená a stará, se zakrslými plody, viditelně unavenými životem. Není ale jenom starší, je i jinak proměněná. Vedle letitých třešní tu teď chaoticky rostou mladé hrušně, jinde zase špendlíky nebo slivoně. Některé nové stromky se derou k životu, jiné usychají. Některé jsou zarostlé kopřivami a travou, jiné někdo starostlivě opečovává. Výsledkem je zvláštní chaos, něco tu vzniká, těžko ale říct, co z toho nakonec vzejde.

Zpátky jsme se vraceli s prázdnýma rukama. Uvidíme za pár let, teď na mladých stromcích ještě nic nezraje a na ty staré, vysoké, se nám už, upřímně řečeno, lézt nechce. Je tu ale pořád stejně krásně. Jenom ti sígři na kolech by se kolem nás nemuseli hnát tak šílenou rychlostí.

Miliony stromů

Alej nad Šumperkem není samozřejmě jediným místem, kde se v české krajině něco pozoruhodného děje. Podnětem ke vzniku tohoto textu bylo vlastně facebookové bědování nad zkázou rozkvetlých českých alejí, které pod tlakem aut i lidské tuposti nenávratně mizí. Výsledkem pátrání bylo překvapení, neboť na otázku, zda tuzemské aleje skutečně mizí, neumí nikdo odpovědět. „Čísla nikdo nezná, opravdu to nevíme,“ shrnuje třeba situaci Miroslav Kundrata z Nadace Partnerství, jedné z největších ekologických organizací, jež se u nás zabývá výsadbou stromů do krajiny.

Něco tuší ve sdružení Arnika, kde se snaží pravidelně ždímat data od českých silničářů. Ne vždy se jim to daří a také přesností údajů si nejsou jistí, přesto ale zaznamenali jistý zvrat. Zhruba do začátku tohoto desetiletí byla data depresivní, kácelo se podstatně více, než vysazovalo. Teď ale třetina krajů hlásí opak, na Liberecku, Zlínsku, Olomoucku nebo Plzeňsku by mělo stromů podél silnic přibývat. Alespoň podle hlášení. To je změna.

Zároveň do krajiny proudí doslova miliony stromů mimo silničáře. Do přírody je vysazují soukromníci, sousedé, spolky, obce, firmy i školy. Zmíněná Nadace Partnerství grantově podpořila jenom za poslední tři roky výsadbu více než dvou milionů sazenic. Nejedná se jen o aleje, sázejí se sady, remízky i solitéry, do akcí se nicméně s rýčem v ruce zapojilo více než padesát tisíc dobrovolníků. A akce Partnerství představují samozřejmě jenom část dění.