Dolháno

Británie se zbavila Borise Johnsona. Přesněji, britští konzervativci našli sílu odstavit od moci a vlivu ve vlastní straně populistického politika, který jim sice přinesl historické vítězství v posledních volbách, zároveň ale svým politickým stylem a sebestřednými ambicemi ohrožoval stabilitu celého britského politického systému. Konzervativci za kanálem La Manche vlastně projevili pozoruhodný pud sebezáchovy – sice značně opožděný, když ale došlo na věc, také velmi rázný. Situace v Británii je tak v tuto chvíli zásadním protikladem Spojených států amerických, kde se tamní pravice až na výjimky za Donaldem Trumpem naopak semkla a sama teď šíří jeho lži a výmysly a chystá se na jeho velký volební návrat – bez ohledu na to, že přivedl zemi téměř na hranu státního převratu.

Eskamotér

Britská politická scéna je vždy barvitější a dramatičtější než běžný evropský provoz, Johnsonova „poprava“ ale vejde do dějin podobně jako Johnson sám. Konzervativci neortodoxního premiéra tlačili v posledních hodinách z úřadu takovou lavinou rezignací na vládních postech, že je moderátoři v přímém rozhlasovém vysílání stanice BBC nestačili počítat. Padesát jedna, padesát dva, padesát tři… Johnson přesto nereagoval na morální tlak odkazující k naprosté ztrátě autority a důvěry v řadách vlastní strany a ručník do ringu hodil teprve ve chvíli, kdy začalo být jasné, že vláda již nemůže dále fungovat, protože v ní jednoduše není dostatečný počet členů.

Johnson se přitom dlouhé hodiny…