Číst v kapli mi připadalo jako svatokrádež. Navíc byla neděle. Všude kolem bzučelo a vonělo pozdní jaro. V kapli byla zima a já jsem seděla před oltářem a četla povídku o Boženě Němcové. Tedy o muži, který je její reinkarnací. Muž má pocit, že byl kdysi Boženou Němcovou. A nakonec si je jistý. V povídce Boženě Němcové taky umožním, aby se i ona, alespoň na onu povídkovou chvíli, mohla stát mužem a uskutečnila všechno to, co jako žena ve své době dělat nemohla.
Povídka se odehrává ve španělském pohoří Sierra Nevada, kousek od Granady, protože jsem se dočetla, že jedna z prvních knih, kterou Božena Němcová četla česky, byl překlad Příběhů z Alhambry z angličtiny. Zkoušela jsem si představit, jak na ni tyhle orientální pověsti působily. Možná i kvůli nim začala sbírat a psát pohádky. A zápletka s reinkarnací mě napadla, protože v jejích textech se mnohdy stává (jak jsem se zase dočetla v jedné bakalářské práci), že jejím hrdinům často pomáhají převtělení lidé. To převtělování mi zkrátka nedalo…
Když jsem pak četla v kapli Panny Marie Pomocné, měla jsem pocit, že poslouchá. Mhouří u toho ironicky oči, přijde jí to zmatené, přeplácané, nebo plytké? Nikdy nikde se mi ale před lidmi takhle nečetlo. Klepaly se mi nohy a ruce.
Pod kaplí, v hostinci Na Horách kousek od České Třebové, Božena Němcová trávila poslední trochu bezstarostné chvíle. Odpočívala tady a chodila k Pavlovu prameni u kaple. Už byla těžce nemocná a možná věřila, že léčivá voda uleví od trápení i…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
