Míra destrukce mě překvapila

Je rozpoznatelný už zdálky díky charakteristickému šátku, který odjakživa nosí kolem hlavy a který mu v kombinaci se zarostlou tváří dodává mírně pirátské vzezření. Na schůzku u jezera Most, které se rozkládá hned vedle stejnojmenného města, přichází Ibra Ibrahimovič s trochu utrápeným výrazem a hned se omlouvá, že není v ideálním rozpoložení pro interview. „Čtyři dni jsem běhal s třicetikilovou technikou kolem rypadla a jsem vyřízenej, potřeboval bych se vyspat,“ říká. V reakci na nechápavý výraz vysvětluje, že v nedalekém povrchovém lomu ČSA fotografoval likvidaci obřího důlního stroje. Majitel velkolomu nechal stroj odstřelit a Ibrahimovič tento moment zkázy zachycoval ze dvou různých úhlů na pět fotoaparátů.

Snímky prý ještě neviděl, ale z náhledu na displeji fotoaparátu má pocit, že se povedly. Nešlo o komerční zakázku ani o focení pro média, Ibrahimovič vše zaznamenával pro sebe a zapůjčení drahé techniky platil z vlastní kapsy. Proč věnoval takové úsilí k zaznamenání likvidace starého těžebního stroje? „Je to symbol naděje, že ten důl a současná éra dobývání uhlí pomalu končí,“ odpovídá po chvíli přemýšlení. „Tady se ještě nedávno kvůli těžbě bořily města a vesnice,“ ukazuje na lesklou plochu jezera, na jehož místě dřív stávalo královské město Most.

Pro prošedivělého padesátníka má odstřel těžebního stroje i osobní rozměr. Na okraji lomu se narodil a zdejší kraj, poznamenaný dolováním, průmyslem a sociálními problémy souvisejícími s odsunem německého obyvatelstva, se stal jeho životním tématem. O krajině mezi Krušnými horami a Českým středohořím říká, že je „zoufale krásná“ a negativní stránky moderní doby i lidské povahy tu „vyhřezávají na povrch v mnohem koncentrovanější podobě než jinde“ – a proto ho tak přitahuje. Samouk, který se vypracoval v uznávaného fotodokumentaristu, tu od konce střední školy zaznamenával boj vesničanů proti těžebním firmám, sedláka hospodařícího vedle jedovaté chemičky nebo místní Romy.

Není ale aktivistou, fascinují ho i hrdí horníci nebo funkční krása těžebních strojů. Více než třicetileté úsilí nyní shrnul ve fotografické knize Střepy severních Čech, která vyšla na jaře. „Je to tu jiný svět. Výdobytky vysoké životní úrovně tady ukazují svá negativa. V Praze si děti hrají s plastovými kostkami lega, tady lidi čuchají smrad z ropy, když se ty plasty vyrábějí. A pohoda rodinného tepla z uhlí je tu vidět v těch obřích dírách, kde skončila stovka vesnic,“ říká Ibrahimovič o svém osudovém místě.

Divocí a živí

„V našich končinách nenajdete fotografa-vypravěče, který by se naléhavěji věnoval jednomu tématu tak úzce provázanému s místem svého rodiště,“ píše v doslovu čerstvě vydané knihy její editor Tomáš Hlíva, ovšem až při poslechu Ibrahimovičových historek z dětství a dospívání člověk pochopí, jak těsné ono provázání je. Jeho otcem byl horník a poloviční Albánec, matka pracovala jako prodavačka v masně. Žili na sídlišti v Meziboří u Litvínova, městečku postaveném v padesátých letech pro horníky a dělnické učně v kopcích nad uhelnou pánví.

„Bylo to lehce divočejší. Úplně tam chyběli intoši, což tady chybí obecně. Neříkám, že to byli špatný lidi, ale byli hodně fyzičtí. Když je ti osm a chodíš do společnosti vzdělaných, ti se nějak chovají. Ale tihle učni si říkali vole, debile, občas se porvali, člověk musel být ostražitý,“ říká fotograf a vzpomíná i na časté domácí večírky mladých rodičů s otcovou partou horníků. Za sousedy měli Romy, s jejichž dětmi se kamarádil. „První holka, se kterou jsem si dal pusu, byla romská dívka Zdena, se kterou jsem chodil před barák hrát hokej. Tam vznikl můj vztah k Romům. Měl jsem je rád, byli divocí a živí,“ říká.

Když mu bylo sedm a rodiče se rozvedli, novým otcem se mu stal aranžér Roman Kubec. Pod jeho vlivem začal snít o tom, že se stane fotografem, bavilo ho listovat si v rodinných fotoalbech a domýšlet si příběhy dávno zemřelých předků. Ve třinácti letech dostal první aparát, ruskou Smenu 8, a fotografoval s ním kamarády a spolužačky. Po základní škole ale nastoupil na strojní průmyslovku v Mostě, která se optikou chlapce ze severu zdála logickou volbou. Dojížděl na ní tramvají kolem povrchového lomu a chemičky, do níž začal chodit na brigády. Z vydělaných peněz a příspěvku od příbuzných si pořídil nový, na svou dobu špičkový aparát Nikon FG-20 a fotografoval na něj Romy ze sousedství, kteří ho zaujali.

Když dnes vzpomíná na dětství, vybavuje si, že cestou do školy byla někdy šedá mlha z průmyslových podniků tak hustá, že se orientoval jen podle bílého pruhu na silnici. Řeka Bílina, vinoucí se mezi továrnami a doly, byla nafialovělá a znečištěná jedy. Vzduch v okolí litvínovské chemičky byl někdy tak znečištěný, že se mu dělalo špatně. Dospívajícímu chlapci to ale nepřišlo divné. Až když po střední škole v roce 1987 odjel na dva roky na vojnu, kterou trávil na Slovensku, na Moravě a v okolí Prahy, zjistil, že jinde je vzduch čistý a příroda není zničená. Na vojně si zároveň rozšířil obzory: seznámil se s vysokoškolsky vzdělanými výtvarníky, z kasáren se vydával do Prahy na výstavy a do antikvariátů. Za zásadní inspiraci považuje úlovek knihy černobílých snímků amerického fotografa Williama Kleina, ale formovaly ho i portréty od Diane Arbus nebo černobílé krajiny Josefa Sudka.

Pak nastoupil jako technolog do litvínovské chemičky, rozhodnutý strávit tu maximálně dva roky a poté se zkusit uživit focením. Když nepracoval, pokračoval ve vytváření souboru o Romech. „Bydleli v ulici určené k bourání a mně vadilo, že se jim lidé smějí a odstrkují je,“ vzpomíná na svoji první sérii, jejíž část se objevuje i v nové knize. Neškoleným momentkám ještě chybí promyšlená kompozice, ukazují však výtvarný talent, který se měl rozvinout později – když po pádu komunistického režimu vešel ve známost jako fotograf environmentálních témat a spolu s nově vznikajícími ekologickými organizacemi upozorňoval na zničenou krajinu na severu.

Euforie vyprchala

Jeho první zakázkou ostatně bylo zdokumentovat jednodenní výjezd české vlády autobusem na sever Čech. Politici z Prahy se měli seznámit s rozsahem ekologické devastace vzniklé během komunismu a podniknout kroky k nápravě. Výsledkem skutečně bylo stanovení limitů těžby, což přineslo mimo jiné závazek zachovat město Horní Jiřetín a zámek Jezeří, které byly původně určeny ke zničení. Politici také slíbili odsířit elektrárny, jejichž zplodiny vytvářely kyselý déšť, který zabíjel krušnohorské lesy.

Pro mladého fotografa však výjezd znamenal hlavně rozhodnutí seknout s prací v chemičce. „Za den focení a dva dny vyvolávání a zvětšování fotek jsem dostal čtyři tisíce, což byl čtyřnásobek mého měsíčního platu. O ničem jsem nepřemýšlel, půjčil si od otce peníze na techniku a stal se profesionálním fotografem,“ popisuje. Dělat studiového fotografa vyrábějícího aranžované portréty na zakázku ovšem neklidného kluka ze severu nebavilo, táhlo ho to k sociálním problémům a dokumentaristice, k tradici, kterou tehdy v Česku zastupovali Karel Cudlín, Jindřich Štreit nebo Viktor Kolář. „Táta si myslel, že ze mě bude podnikatel a zbohatnu, já místo toho fotil dokument, kde peníze nebyly,“ směje se a trochu hořce dodává, že zbohatnout se mu stále nepodařilo.

Ve zvoleném oboru ale uspěl. V roce 1992 dokumentoval snahu organizací Greenpeace a Hnutí Duha zachránit vesnici Libkovice, kterou plánovači před revolucí odsoudili k demolici kvůli rozšiřování dolů. „Původně jsem tam přijel udělat dvě fotky, nakonec z toho byly tři roky práce a kniha,“ popisuje jednu ze svých prvních velkých sérií. V Libkovicích tehdy zažil něco na Západě běžného, ale u nás dosud nevídaného – protesty ekologických aktivistů, kteří odmítali těžbu uhlí. Ibrahimovič téma zachytil na příběhu místního rodáka a horníka Karla Krejčího, který marně bránil svou chalupu před zničením, byl soudně vystěhován a skončil na sídlišti v Mostu.

Fotografický soubor úspěšně koloval jako výstava po Česku a vyšel i knižně pod názvem Libkovice – Zdař Bůh. V Ibrahimovičovi přesto tato zkušenost zanechala určité rozčarování. „Myslel jsem, že už tu nebude tolik pasivity, v Libkovicích jsem ale potkal lidi, kteří měli pocit, že nic nemůžou změnit. Ta lhostejnost a apatie mě překvapily, uvědomil jsem si, že komunismus zanechal mnohem hlubší stopu,“ vzpomíná na to, jak v porevoluční euforii všichni věřili nejen v konec devastace. Změny deklarovali i politici, ale tento pocit brzy vyprchal. Nálada se definitivně změnila v polovině devadesátých let po privatizaci dolů a průmyslu. „Nově vzniklé soukromé firmy se rychle vrátily k filozofii rabování,“ říká fotograf s odkazem na tehdejšího premiéra Václava Klause a jeho podporu byznysu. Za jeho vlády z Česka odešlo několik velkých zahraničních nadací a ministerstvo životního prostředí dávalo průmyslu volnou ruku.

Zachovat si důstojnost

Přestože série o Libkovicích měla úspěch, Ibrahimovič skončil finančně v minusu, granty od neziskovek ani honorář za knihu zdaleka nepokryly roky práce. „Měl jsem dluhy a jako první člověk v Meziboří jsem zažil návštěvu exekutora,“ směje se dnes tehdejší zoufalé situaci. Aby se finančně zachránil, několik let fotografoval místo severních Čech komerční zakázky a reklamu. Z dnešního pohledu to ale hodnotí pozitivně: z komerčního prostředí si odnesl poznání, že reklamní práce musí být výtvarně a technicky špičková, což se pak snažil uplatňovat i v dokumentu.

S tímto předsevzetím ho na přelomu tisíciletí nadlouho pohltil další zásadní příběh. Při vycházkách rozrytou krajinou kolem Mostu už dříve objevil statek sedláka Rajtera, který hospodařil hned vedle chemičky. „Kontrast člověka, co se snaží obdělávat půdu, a vedle toho fabrika, která ji naopak ničí a vytváří jedovaté laguny, to mě lákalo,“ popisuje. Rajter však focení několik let striktně odmítal. Souhlasil až v roce 2002, kdy mu hrozilo, že na zemědělských pozemcích u Mostu, kam se od chemičky odstěhoval a založil tam novou farmu, opět vznikne továrna. Ibrahimovič charismatického Rajtera a jeho rodinu fotografoval na statku uprostřed průmyslových kulis a vznikl silný, vizuálně působivý soubor, který ukazoval nezlomnost života navzdory okolnostem.

Souboj Rajtera s politiky a korporacemi skončil oproti Libkovicím relativně dobře – továrna vyrostla, ale sedlák dostal odškodné a zůstal. Jeho příběh měl velký úspěch, série zabodovala v soutěži Czech Press Photo a jeden snímek vyhrál hlavní cenu. Černobílá fotografie sedláka sedícího v autě, kde si s úsměvem hraje s malým chlapcem z místní vesnice, působila navzdory konfliktu nadějně: ukazovala, že i tváří v tvář mocným silám je možné zachovat si důstojnost a lidskost.

I po této úspěšné sérii však Ibrahimovič své životní téma načas opustil a fotil komerční zakázky, aby uživil čerstvě založenou rodinu, s níž žil v Praze. Sever nicméně nepustil z dohledu. Sporadicky vyjížděl fotit postupný útlum těžby, zavírání dolů, likvidaci rypadel a elektráren. A nakonec se vrátil naplno. Po rozchodu s přítelkyní se z Prahy přestěhoval do starého bytu v Meziboří a od roku 2016 tu pracuje na zatím nedokončené sérii o řece Bílině, jíž chce své severočeské téma uzavřít. Na středoformátový film zachycuje přes osmdesát kilometrů toku řeky, která se vine průmyslovou krajinou. V porovnání s předchozími humanistickými snímky je série mnohem více krajinářská i odtažitá. Černobílé záběry pocitově evokují severočeský cyklus Černý trojúhelník od fotografa Josefa Koudelky, jehož Ibrahimovič označuje za dalších z velkých vlivů.

Ibrahimovič ve své sérii zachycuje interiér teplárny chemických závodů v Záluží, odkud do Bíliny vytékaly chemikálie, i ocelové roury, v nichž řeka urazí část svého toku. Série však nevyznívá temně, ukazuje také krásnou přírodu Českého středohoří, jímž Bílina protéká. I sám fotograf říká, že už to není jedovatá stoka z jeho dětství. „Na jejím dně žijí raci, ale dodneška tam jsou usazené ropné látky, a když šlápneš hluboko do bláta, můžeš mít nohu špinavou od chemických usazenin,“ říká a jeho slova vyznívají jako metafora pro celkovou proměnu kraje.

Tam, kde v devadesátých letech fotil vytěženou jámu, dnes novinářské návštěvě ukazuje průzračné jezero. Chemička pořád zapáchá, ale už z ní nevychází dusivý kouř. Při pohledu na rozdíl mezi starými fotografiemi a rekultivovanou krajinou se tak nabízí otázka: Změnil se za tři dekády kraj tak, jak si to fotograf představoval? „Hodně se toho změnilo k lepšímu,“ odpovídá Ibrahimovič, když z vyvýšeniny porostlé trávou shlíží na litvínovskou chemičku, ale pak kriticky dodává: „Nic se ale nestalo v takové míře, jak to bylo po revoluci deklarované.“

Opakuje, jak byl na začátku devadesátých let přesvědčený, že útlum těžby bude rychlejší a na místech těžebních jam budou touto dobou už jen jezera. Věřil, že se podaří zachránit Libkovice a nečekal, že politici částečně prolomí těžební limity z roku 1991, což udělala Sobotkova vláda v roce 2015. Zároveň připomíná další rozměr severu, který se postupně vyjevil: „Mysleli jsme si, že hlavní problém jsou kyselé deště a že odsíření továren bude stačit. Po odsíření jsme se ale od klimatologů dozvěděli, že je tu nový obrovský problém zvaný globální oteplování, k němuž přispívá zdejší těžba a spalování hnědého uhlí. Překvapila mě míra destrukce, se kterou jsme nepočítali.“

Co se podle fotografa ve zdejším kraji příliš nezměnilo, jsou postoje lidí formované čtyřiceti lety komunismu – jsou podle něho pořád pasivní a manipulovatelní, což se ukazuje i ve volbách. Přetrvává také bezohlednost vůči přírodě: jako příklad dává Ibrahimovič nedávnou kauzu se skládkou Celio, jejíž provozovatel na ni vyvážel toxické látky a maskoval je běžným odpadem. „Pořád se tu výrazně ukazuje sobeckost a bezohlednost,“ charakterizuje sever Čech.

Celodenní návštěvu pak uzavírá ve svém bytě v Meziboří. Zapíná počítač a načítá fotografie pořízené o den dříve v lomu ČSA. Na monitoru se objevuje série snímků pořízených v krátkém časovém sledu, na nichž se obří stroj hroutí k zemi. Ibrahimovič potěšeně konstatuje, že se povedlo zachytit okamžik výbuchu, červený záblesk trvající extrémně krátkou chvíli. A doufá, že se stejně dobře povedlo událost zachytit na film. Co bude s fotkou dělat? „Nahraju celou sekvenci na svůj facebookový profil a napíšu k tomu povídání,“ říká. „A jednou bude možná viset na vyhlídce nad jezerem na místě bývalého velkolomu ČSA jako připomínka, jak jsme se tu kdysi chovali.“