Kultura/mix

Dělníci kultury

O festivalu Divadelní Flora Olomouc jsem napsal obsáhlý text do minulého čísla, ale dovolím si na tomto místě ještě jednu poznámku. Tato přehlídka je mimo jiné unikátní tím, že divákům cíleně předkládá témata, jež jsme zvyklí z našich hlav spíše vytěsňovat. Včetně těch nejtěžších, jakým je umírání našich nejbližších. Nejsilnějším zážitkem festivalu se tak pro mě stalo minulou sobotu Odloučení Markéty Vacovské, za něž se jeho autorka a jediná aktérka loni stala Tanečnicí roku.

Vacovská před pěti lety přišla o svá dvojčátka. Krátce po narození synů Heřmana a Eduarda zjistila, že trpí nevyléčitelnou genetickou poruchou. A následující měsíce jí nezbývalo než sledovat, jak oba nezadržitelně odcházejí z jejího života. V představení Odloučení se s nenahraditelnou ztrátou zpětně vyrovnává a v drásavé hodině předkládá například výňatky z konverzací se svým okolím. „Bude to zase dobrý“, „Jsi silná žena“, opakuje zaslechnuté mantry, aby pak trhavými pohyby svého těla ukázala, co se v ní asi tak mohlo odehrávat a při vzpomínkách na ten šílený čas občas stále odehrává.

Po představení jsme si o její zkušenosti povídali v debatě Respektu, na kterou jsme přizvali Janu Rellovou a Lucii Pacákovou pracující ve dvou olomouckých hospicech. Upřímně před všemi třemi dámami smekám. Podle jejich pozorování prožívá člověk každou tragédii individuálně, nic se nedá generalizovat čili ani neexistuje žádný návod na to, jak by se měl v takové chvíli chovat…