Jako z amerického filmu

Ráno v malém městečku na severu amerického státu Indiana mi každý všední den začíná alarmem v 6.30. Takhle už to mám od začátku srpna minulého roku, kdy jsem nastoupila jako zahraniční student na nedalekou střední. Poslední školní budíček mi zazvoní už 26. května, což je pro místní konec školního roku a pro mě a mé kamarády ve čtvrťáku i konec střední (pro mě alespoň té americké).

Moje hostitelská maminka nás i s mojí sestrou odváží do školy zhruba dvacet minut před osmou. Když občas přijdeme trochu pozdě, nevadí to, protože první půl hodiny máme stejně jen SRT (student resource time). Je to v podstatě čas určený pro dodělávání úkolů, organizační schůze školních klubů, sboru apod. Každý je přiřazen do třídy s učitelem, nejbližší je to asi naší třídnické hodině. Na začátku se také všichni postaví a s rozhlasem odříkají „pledge of allegiance“ – slib věrnosti americké vlajce, která visí v každé třídě. Stejně, jako jsem teď popsala, začal i ten jeden obzvlášť zajímavý den, někdy na začátku dubna – stalo se to ale až během oběda, takže zpátky na začátek.

Ranní hodiny se trochu vlekly, jak to občas bývá. Na dějepisu jsme se koukali na video o válce a zprávy, protože náš učitel, který je spíš basketbalový kouč než dějepisář, toho o historii moc sám nenamluví. Dál fotografie, pravidla pro plnoleté (zajímavý předmět o daních, půjčkách, kreditu apod.) a environmentální věda. To byla má čtvrtá hodina, poslední před obědem.

To, co se během našeho oběda stalo, bylo určitě jedno z mých velkých amerických „poprvé“. Velká školní rvačka mezi dvěma studentkami. Ještě nikdy jsem nikoho takhle zápasit neviděla. Facky a pěsti létaly vzduchem, soupeřky sebou tloukly o zem, zatímco se během pár sekund skoro celá kafeterie shromáždila v kruhu kolem nich. Půlka davu je nadšeně povzbuzovala a druhá v naprostém údivu vše napjatě pozorovala. Rvačku roztrhl školní policista (ano, je tady běžné, že každá škola má alespoň jednoho policistu) a můj učitel, který chudák od jedné z holek dostal do nosu, když se ji snažil přitlačit na zem. Dokonce se na rvačku koukali zpovzdálí i někteří učitelé, prostě opravdu zážitek. Za pár desítek vteřin se jim podařilo dívky odtrhnout od sebe a policista rychle celé publikum rozehnal do tříd.

Od spolužáků jsem se dozvěděla, že se studentky popraly po několika slovních hádkách a výhrůžkách přes sociální sítě. Údajně to vše mělo původ v klukovi jedné z nich. Až do konce dne si o tom všichni povídali, přeposílali si natočená videa a celá škola si všechno o proběhlé potyčce šuškala. I moji učitelé se s námi se zájmem bavili o tom, co se stalo. Říkala jsem si, jak moc mi celá ta událost přišla povědomá z amerických filmů o středoškolácích, u kterých jsem si vždy říkala, jak jsou nerealistické. Tak tahle zkušenost mě rozhodně ujistila o opaku. Prý se ten den porvalo hned několik lidí – na základce vedle naší školy a ještě jeden menší incident proběhl na školních záchodech.

Byl to pro mě opravdu záživný den, šestou hodinu si učitel na U.S. Government položil nohy na stůl, opřel se pohodlně do své kancelářské židle a řekl, že pro dnešní den nám dává volnou hodinu, tak jsme si s ním povídali o tom, co se událo, a taky jak se nám daří ve sportech.

V 15.10 škola pro všechny skončila a žáci se začali rozcházet na kroužky nebo k přistaveným žlutým školním autobusům. Ve škole máme spoustu klubů a sportů, teď v sezoně je například dívčí tenis, baseball a softball. Já hraji tenis, takže mám každý den hned po škole dvouhodinový trénink a třikrát týdně tenisové zápasy s okolními školami.

To byl tedy jeden dubnový den na americké střední. Nikomu se nic vážného nestalo a já i moji kamarádi už to bereme jen jako zábavnou vzpomínku.

Autorka je studentkou  4. ročníku Peru High School v Indianě v USA.