Domů do války
Reportáž z návratu ukrajinské rodiny do rozbitého Černihivu
Linkový autobus vyjíždí v osm večer už z Prahy téměř plný. Cestou přes zastávky na Moravě a v Polsku nabírá další pasažéry a do Lvova, první zastávky na Ukrajině, vjíždí v poledne se všemi sedadly obsazenými. Sedí na nich ukrajinští občané, kteří se vracejí zpátky domů.
„Těšíš se, Vadyme?“ ptá se Lena svého třináctiletého syna a on odpoví, že „moc“. Míříme do Kyjeva, dnešní cílové stanice. Lena Kompanec s Vadymem cestují ve skupině, spolu s nimi jede z Česka domů i Lenina neteř Darja s pětiletou dcerou Sašou. Všichni čtyři mají stejný cíl, z dnešní konečné v hlavním městě se budou přesouvat do Černihivu, města na severozápad od Kyjeva vzdáleného 70 kilometrů od běloruských hranic, o jehož údělu v posledních týdnech psaly noviny po celém světě jako o „humanitární katastrofě“.
Rodina Leny Kompanec je jednou z tisíců rodin, které v únoru či březnu utekly z Ukrajiny před střelbou, bombardováním, raketami a krutostí Putinových vojáků a teď se vracejí žít v realitě války.
„Je to masivní jev. Před několika týdny se nám nemohli vejít do autobusu lidé, kteří utíkali z Ukrajiny do bezpečí. Teď od dubna jezdíme z Ukrajiny poloprázdní, zato na Ukrajinu máme plno,“ říká ukrajinský řidič Jurij společnosti TransTempo, pravidelné linky mezi Českem a Ukrajinou, při jedné z krátkých přestávek u benzinové pumpy. „A co taky jiného? Tady jsme doma.“
Popovídat si pořádně o tom, co lidi tak brzy po útěku z nebezpečí táhne zpět k životu ve válce a jak takový návrat do válečných zón vypadá, není na konečné v Kyjevě čas. Je půl desáté večer, za chvíli začíná policejní hodina. Ulice musejí být prázdné. Je třeba se co nejrychleji ubytovat. S rodinou Leny Kompanec se domlouváme na setkání druhý den v Černihivu.
Kruté chvíle
Maršrutka, malá dodávka plná lidí, kteří si místo zamluvili na internetu, vyráží z Kyjeva brzy ráno. Je nás v ní jedenáct. Lidé si cestou povídají o tom, že dnes to jde dobře: nedávno to z Kyjeva do Černihivu kvůli válkou zničeným silnicím a nebezpečí min trvalo skoro pět hodin, dnešní tři a čtvrt jsou krásný čas. Před válkou trvala cesta necelé dvě. Silnice jsou stále rozbité, most přes řeku Desnu vedoucí do Černihivu na přímé trase z Kyjeva Putinovi vojáci vyhodili do vzduchu, trasa je částečně improvizovaná, chvílemi jedeme objížďkami po lesní cestě. Čím blíž k Černihivu, tím jsou stopy války za okny patrnější.
„Podívejte, optimisti, myslí, že je po všem, o tom já pochybuju,“ komentuje penzistka Alla obraz za oknem: dva muži mezi troskami domů zkoušejí položit novou střechu na dům s vybitými okny, vykloubenými dveřmi a děrami od střel. I Alla se dnes vrací domů: osmý den války pro ni do ostřelovaného Černihivu přijel syn z východního Kyjeva a odvezl si ji k sobě. Její dům na sídlišti stojí, vedlejší dům je však zničený bombou a požárem, její kamarádka útok nepřežila. Zpět z Kyjeva jede sama – syn narukoval do armády. „Neprosila jsem ho, ať tam nechodí. Plakala jsem tajně. Muži musejí bránit Ukrajinu, chápu to,“ říká paní Alla.
Čerství navrátilci z relativního bezpečí jsou i manželé, od nichž si v Černihivu pronajímám přes ubytovací aplikaci garsonku. Z útočiště na západě Ukrajiny, kam rakety padaly málo, se Ira a Pavlo Šymkovi a jejich dcera a syn ve školním věku vrátili jen o den dřív. Přemýšleli, jak říkají, o tom, že i když se odtud Putinovi vojáci v prvním dubnovém týdnu stáhli a přímé boje tak po čtyřiceti dnech urputného ostřelování skončily, přece jen Černihiv leží blízko běloruských hranic, od nichž k nim Putinovi vojáci přitáhli. Moc bezpečné místo k životu to zatím není. Na „kříž“, jak říkají, tedy trojmezí, kde se stýká Ukrajina, Bělorusko a Rusko, je to jen 80 kilometrů. Odtud Putin na Ukrajinu stále pálí a ostřeluje ukrajinskou armádu a manželé „nevidí tomu zabijákovi do hlavy“, spoléhat se tedy na to, že se vražedné běsnění v Černihivu nebude opakovat, nemohou. „Ale už jsme museli domů. Zůstala nám tady maminka a babička,“ popisuje Ira Šymko.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu