Skřípající monument
Kateřina Tučková pro svůj opus používá materiál velmi různé kvality
Kateřina Tučková se románově vrací na scénu po deseti letech od vydání Žítkovských bohyní. Novinka Bílá Voda je její knihou nejrozsáhlejší (bezmála sedm stovek stran) – a svoji autorskou metodu, s mimořádným ohlasem uplatněnou právě v předešlé knize, v ní spisovatelka nyní dovedla na samu mez.
Základní fakta jsou následující: Bílá Voda je nejsevernější i nejzápadnější obcí Českého Slezska, leží v okrese Jeseník na samé hranici s Polskem. V roce 1951 byly do tamního kláštera svezeny starší a práce neschopné sestry poté, co v předešlém roce nastoupila takzvaná Akce Ř, během níž režim zavřel ženské kláštery a zrušil ženské řeholní řády. V Bílé Vodě měla danou „věc“ vyřešit biologie – státní orgány prostě počítaly s tím, že řeholnice postupně vymřou. Ale přepočítaly se: v klášteře se celkově nakonec vystřídalo asi tisíc sester a některé se tu dočkaly i pádu režimu v roce 1989. V devadesátých letech se pak postupně vyprazdňoval.
Osvědčený mnohohlas
Tučková, která v úvodu knihy zdůrazňuje, že jde o román a že „příběh si vyžádal úpravu či zjednodušení některých míst nebo historických reálií“, začíná rokem 2007, kdy se do kláštera v Bílé Vodě uchyluje v životní krizi se nacházející čtyřicátnice Leny Lagnerová. V zanedbaném areálu žije nepočetná skupina řeholnic. Leny postupně poznává jejich charaktery a osudy, a to i díky tomu, že sestry ji pověří úklidem v klášterní pracovně a ona se prohrabává různými dokumenty. Současně autorka pozvolna obnažuje,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu