Škrábat nehtem po tabuli

Čekám v koloně aut na náměstí Bratří Synků a nervózně pokukuji, co je vepředu za problém. Spěchám zpátky do školy, odpolední hodina před minutou začala. Být studentem, nějakou to zpoždění vůbec neřeším, já jsem však učitelem matematiky, a ti pozdě nechodí.

Vracím se do školy po polední pauze, kterou jsem beze zbytku vyplnil návštěvou neurologie. Naplánoval jsem ji tak, aby se za mě nemuselo suplovat, obědy stejně moc neprožívám. Návštěvu lékaře jsem nicméně prožíval dost. Téměř nahému mi tam do nohy pouštěli proud různé intenzity, a když už jsem myslel, že to horší být nemůže, zabodli mi do holeně jakousi jehlu, se kterou pak navíc ještě různě hýbali. Ta při tom vyluzovala zvuky, jako když škrábete nehty po tabuli. Pak, když už jsem dobře věděl, jaká je to hrůza, se celá anabáze opakovala i s druhou nohou. Autorita v bílém plášti se však tvářila nadmíru spokojeně, a tak jsem se snažil držet a být statečný. Nemohl jsem si nevzpomenout na slavný Milgramův experiment. Vlivem horka a stresu jsem se nicméně při té tortuře tak potil, že sestře přestalo psát pero, kterým mi na nohou dělala značky. Ji to pobavilo, mě vystresovalo ještě o něco víc.

K doktorům normálně skoro nikdy nechodím. Už delší dobu mi však stávkovalo pravé chodidlo. Na chůzi jsem se musel soustředit, a i tak jsem občas zakopával. Když jsem jednoho rána při oblékání zjistil, že nemohu pohnout palcem, bylo jasné, že bez doktora to tentokrát už nepůjde. Můj hodný obvodní lékař mě poslal k poněkud méně hodné odbornici, od které už jsem putoval rovnou do specializované laboratoře, která se slovem „elektro“ honosí přímo v názvu, aby bylo každému jasné, že tady už opravdu končí veškerá legrace. A vskutku nepřeháněla.

Zpocený jak myš pak čekám na výsledky a usmívám se na své souputníky v čekárně – o dvě generace starší babičky a dědečky. Listuji si v časopisech, které jsou tu pro ukrácení dlouhé chvíle připraveny, ale na skutečné čtení se stejně nemůžu soustředit. V hlavě počítám, kolik minut tu ještě mohu strávit, abych byl v práci včas. Když se pak konečně z ordinace vynoří pan doktor a předá mi zprávu, s díky po ní skočím, přes rameno se ještě se všemi přítomnými letmo rozloučím, i s papírem běžím z budovy ven a sedám na své kolo. Po městě jezdím zásadně na něm, je to nejrychlejší, všude bez problémů zaparkujete, a navíc mi přijde, že mám věci víc pod kontrolou. Koukám na hodinky – když si máknu, půjde to ještě stihnout…

Teď, těsně před cílem, jsem však lapen v nečekané zácpě. Využívám jednu z předností kola, vjíždím na chodník a celou kolonu míjím. Bohužel tím však dostávám jasnou odpověď na dohady o příčině oné kolony. Mezi chodníkem a tramvajovým ostrůvkem stojí popelářské auto, které za sebou nějakou dobu zjevně táhlo jakéhosi člověka. Ten teď bezvládně leží hned za autem, chycený k němu za kus oblečení, a nevykazuje žádné známky života. Není to pěkný pohled. Na místě ještě není sanitka ani policie, ale někteří kolemjdoucí na tom již pracují, pokračuji tedy kvapem v cestě. Výjev mi zůstává stále před očima a spolu s bolestí v nohou a časovým stresem tvoří velice nepříjemný koktejl.

To už ale otvírám těžká vrata školy a spěchám i s kolem do schodů. Teď není čas se hroutit, rychle přemáhám šok a jdu rovnou do třídy. Parkuji kolo, ve dveřích si letmo utírám pot z čela, nasazuji profesionální úsměv a cestou ke katedře si v hlavě urovnávám, co dnes zhruba budeme dělat. Hodina může začít. Večer pak doma najdu na internetu zprávu o tragické nehodě a zase mi jednou dojde, jak malicherná je většina našich běžných problémů a bolístek. Noha se nakonec uzdravila, ale do školy od té doby jezdím raději jinudy.

Autor učí matematiku na gymnáziu.