Když se Václav Havel vrátil v roce 1998 z návštěvy Washingtonu, rozmluvil se v rozhovoru pro Český rozhlas o tom, kdo by ho mohl nahradit, až za čtyři a půl roku skončí ve funkci prezidenta. Zmínil Petra Pitharta a poslankyni ČSSD Petru Buzkovou. Nejvíc rozruchu ale způsobilo třetí jméno – tehdejší americká ministryně zahraničí Madeleine Albright. Havel vysvětlil, že ho její jméno napadlo v letadle cestou z Washingtonu, kde se s Albright setkal, nic jí ale neřekl.
Z dnešního pohledu to vypadá trochu jako prezidentův test české touhy patřit k Západu. Pokud to ale Havel myslel vážně, nezvolil ideální postup. Šéfka americké diplomacie a česká rodačka se zdála v mnoha směrech jako ideální figura: inteligentní, vzdělaná, politicky zkušená žena, těžká váha světové politiky s těmi nejlepšími kontakty na Západě, kam se tehdy Česko stále ještě toužilo včlenit. Byla by nepochybně zárukou demokracie a povzbuzením při dotažení celé transformace postkomunistické země v sebevědomou, spolehlivou součást mezinárodního společenství. Navíc nebyla zatížena porevolučními spory, křivdami, dělením na tu či onu partu.
Jako dlouholetá emigrantka sice Albright nevlastnila český pas, to se ale dalo snadno napravit. Ostatně Česko tehdy nebylo samo, kdo o obsazení své nejvyšší funkce uvažoval podobným způsobem. Lotyšsko si v roce 1999 zvolilo za prezidentku Vairu Vīķe-Freibergu, tehdy dvaašedesátiletou profesorku psychologie z Montrealu, která také opustila Lotyšsko po válce s rodiči…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
