Plyn na příděl? 

V dílně Jiřího Pačinka je horko odpovídající tisícovce stupňů uvnitř plynových pecí. Jsou dvě, z jejich útrob sálá ven oranžové světlo. Jeho intenzita brzy ještě zesílí. „Bude tu tak do dvou do rána,“ říká známý umělecký sklář na adresu svého topiče, který mu vpodvečer dělá v dílně jedinou společnost. Topič je zjevně uznávaným členem týmu a má před sebou zodpovědný úkol – naládovat pece materiálem a vyladit jejich teplotu tak, aby se skláři mohli v šest ráno bez zdržování pustit do práce.

K vyfukování půllitrů, džbánků a dalšího sklářského zboží je plyn nutností. Dvě pece spolknou přes 400 kubických metrů paliva denně, což Pačinek s topičem od oka odhadují na podobné množství, jaké ve svých rodinných domech spálí za celý rok. V dílně žádná náhražka za plyn neexistuje. Když začala na Ukrajině válka, Pačinek chvíli přemýšlel o tom, zda jako za starých časů – ke kterým se ve své sklárně hrdě hlásí – nezkusit topení dřevem. Vzhledem k objemům energie, kterou sklárna potřebuje, a starostem s obstaráváním dřeva, jeho sušením, výhřevnostními výkyvy a nákladným přebudováním pecí, se ale nápad rychle ukázal jako bezvýsledné romantické teoretizování. „Kdyby netekl plyn, tak je to zkrátka pro nás konečná. A klukům jsem už na rovinu řekl, ať počítají s tím, že se to může stát,“ říká k hrozbám nynější doby šéf dílny, která v Kunraticích u Cvikova dává práci dalším osmnácti lidem.

Pačinkův příběh je dílkem z mozaiky známé aktuální výzvy, před kterou Evropa stojí. Po zastavení ruského plynu do Polska a Bulharska se znovu vrací možnost, že jedno z nejdůležitějších paliv přestane být k dispozici. Chuť válečně nabuzeného Kremlu zásobovat evropské spojence Ukrajiny může kdykoli skončit, tato hrozba visí ve vzduchu od začátku invaze. Na druhé straně ale také platí, že v EU logicky klesá ochota nebezpečný režim financovat. Rodí se shoda na nutnosti úplného odpojení, otázkou ale je, jak rychle to udělat. Čím vyšší tempo, tím horší ekonomické škody. Sklárna je dobře ilustruje – nepatří mezi podniky, které jsou pro chod státu nezbytně nutné, a tak by při omezení dodávek zůstala podle stávající regulační vyhlášky na suchu.

„Jako občan říkám ano, ale jako sklář ne,“ říká šéf dílny po chvílí váhání na otázku, zdali by v zájmu pomoci Ukrajině ruský plyn sám odpojil. Kudy tedy pro něj – a potažmo pro Česko a zbytek EU – vede z této schizofrenie nejlepší cesta ven? A bude vůbec na vymyšlení vlastní unijní strategie čas, když se po odpojení Polska a Bulharska nyní mluví o tom, že v květnu může při splatnosti dalších faktur za plyn potkat totéž i další státy?

Největší test v dějinách

Česko ve spotřebě plynu nijak nevyčnívá, v porovnání se zbytkem EU je podprůměrná. Důvodem je, že zdejší elektrárny běží hlavně na uhlí a jádro. Výroba elektřiny ale není všechno. Ve vytápění je plyn zásadní. Je na něj napojeno 2,6 milionu domácností, dalším proudí teplo do bytů z velkých tepláren a pro ty byl plyn donedávna hlavní náhražkou za ekologicky nevyhovující uhlí. Ještě víc plynu než domácnosti spálí zdejší průmysl, kde tato surovina slouží k mnoha výrobním procesům – od výroby hnojiv přes zahřívání pecí v pekárnách až po tisk tohoto časopisu.

Hlavní zdejší slabinou je, že takřka všechen dovážený plyn pochází z Ruska. Údaje se různí, podle Českého statistického úřadu bylo loni z Ruska 78 procent zdejšího plynu, podle Eurostatu 100 procent. Měření komplikuje fakt, že plyn už se tu nekupuje v rámci mezivládních dohod jako kdysi. Objednávají si ho soukromé firmy od jiných soukromých firem na volném evropském burzovním trhu, většinou v Německu, odkud vede do Česka i hlavní přepravní trasa. To je novinka posledních deseti let, související s dokončením přímého podmořského plynovodu Nord Stream 1. Na tuto aktuálně nejdůležitější přívodní linku ruského plynu do Evropy navazuje ve východním Německu potrubí, které pak dál pokračuje přes Česko do Bavorska. Česko se díky němu stalo součástí velkokapacitní německé plynařské sítě, což roky fungovalo jako spolehlivé řešení, jištěné vahou Německa coby českého spojence a nejdůležitějšího ruského zákazníka v EU.