Po celé zemi zní zvony a zvonkohry. U kostelů a klášterů se vaří beraní hlavy, vývar se rozdává potřebným. Patriarcha gruzínské církve slouží o sobotní půlnoci mši v tzv. druhém Jeruzalémě, gruzínském bývalém hlavním městě Mccheta. Jeho slova přenášejí ampliony do okolí katedrály, do uší všech, kteří se tu shromáždili k oslavě největšího svátku v zemi, ale do katedrály už se nevešli. Teď obléhají svatostánek s hořícími svíčkami v rukou a kryjí plameny před deštěm. Na hřbitovech se hoduje se zesnulými předky. To je několik tváří gruzínských Velikonoc.
Pot, víno, tlačenice. Prach, slzy, míč. Takto dnes vypadají Velikonoce pouze ve vesnici Šuchuti v západogruzínském regionu Gurie. Jen tady totiž zůstala živá zvláštní, brutální a chtělo by se říct testosteronová tradice s názvem Lelo Burti. Jde trochu o wrestling a rugby zároveň a hraje se prý na památku toho, jak kdysi malá skupinka gurijských bojovníků porazila osmanské vojsko.
Neinformovaný pozorovatel může být zmaten – je to celovesnická rvačka, hromadná objímačka, nebo veselý opilecký chumel? Podle jakých pravidel se tento chumel pohybuje a co je v jeho epicentru? Málokdy ho spatříte, ale středobodem davu je velký míč z hovězí kůže, naplněný pískem. Písek je navíc napuštěný posvěceným vínem, takže celá obří kožená koule váží pěkných 16 kilo. Nic, s čím by obyčejný člověk mohl házet. A tak si míč s hekáním posouvají z náruče do náruče, popřípadě dav tlačí člověka držícího míč směrem k cíli. Cílem je říčka na jedné ze…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
