Procházím jedním z největších historických center Evropy. Klikatící se ulice jsou pokryté odpadky a zbytky jídel. Uhnu. Těsně mě míjí motorka, na které sedí tři lidé. Jedou bez helem, což tu není výjimkou. Majitelé skútrů převážejí úzkými uličkami celou rodinu, obrazy, psy, kufry, hudební nástroje… Nad hlavou mi vlaje schnoucí prádlo, z některých oken visí malé košíky na provazech, které místní používají, když něco potřebují dopravit nahoru či dolů – ušetří si tak cestu po schodišti.
Každý kousek zdi je hustě pokrytý graffiti. Různorodá sbírka pouličního umění obsahuje čmáranice, ale i graffiti od Banksyho nebo murální malbu svatého Januaria, patrona Neapole. Míjím restauraci U Zázraku na náměstí pojmenovaném po zázraku a zastavuju u stánku věnovaného největšímu dosavadnímu neapolskému zázraku – Diegu Maradonovi. Tísní se tu různě velké sošky fotbalisty ve světlemodrém dresu, jsou tu na prodej magnety nebo batůžky s obrázkem fotbalisty, trička s Maradonou zamyšleným, stojícím i běžícím, šťastným (nejspíš dal gól), v klidu s doutníkem, ale také trika s jeho hlavou přidělanou ke kněžskému tělu a nápisem svatý Diego. Takových svatostánků jsou po městě stovky (v některých se k Maradonovi připlétá Che Guevara). Navštívím i kavárnu, kde je oltář věnovaný fotbalistovi.
Zkouším něco zachytit z pouličních rozhovorů, ale neapolský dialekt je tak silný, že sotva rozumím. Zaslechnu odkudsi shůry zpěv a hudbu. Ozývá se z lešení, které vypadá, že tenhle dům podpírá už mnoho let. Je…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
