Ta role mi nebyla pohodlná

Se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou o dětství v Malém Vatikánu a hledání víry, o ženách, které nechtějí být přikyvujícím davem, a o tom, proč svůj poslední román Bílá Voda psala dlouhých deset let

Jste věřící?

Abych pravdu řekla, nemám na to stručnou odpověď. Dlouhou dobu jsem byla takzvaně „hledající“. Po nějakých nepříjemných životních událostech jsem měla pocit, že by bylo dobré vrátit se zpět ke kořenům. A k těm patřila i víra.

Kořeny máte na mysli co?

Rodina mého biologického otce byli katolíci, po narození mě nechali pokřtít a do šesti let jsem vyrůstala v Moutnici, jihomoravské vesnici, které se přezdívalo Malý Vatikán. S otcem, babičkou a dědou jsem chodívala do kostela a z té doby mi utkvěly hezké vzpomínky.

Táhlo vás to tedy zpět k tomu, co jste zažívala jako dítě? Vůně kadidla, honosnost sakrálních staveb, mystika, jež člověka v kostele obklopuje a dětskýma očima je to vnímáno násobně víc…

Nejspíš ano. Když se rodiče rozvedli a se sestrou a s maminkou jsme se odstěhovaly do Kuřimi, dál jsem vyrůstala v ateistickém prostředí, maminka věřící nebyla. Ovšem někdy po třicítce jsem měla potřebu se k tomu všemu vrátit. Ověřit si, jestli ještě cítím, co jsem znala z dětství, jestli to ve mně zanechalo něco, co bych mohla rozvinout, zjistit, zda by mi víra mohla být v životě oporou. To, že Bůh existuje, se mi zdá věrohodné a logické a z tohoto pohledu…