Případ krásné Madony

Výstava Nad slunce krásnější patřila na přelomu předloňského a loňského roku k tomu nejúžasnějšímu, co bylo možné v českých galeriích vidět. Tedy přesněji, co by šlo vidět, kdyby nebyly výstavní prostory kvůli proticovidovým opatřením zavřené. Plzeňská expozice sice dostala jako třetí a poslední (spolu s Rembrandtem v Národní galerii a Slunečními králi v Národním muzeu) od vlády výjimku, ale i tak byla dlouhé týdny nepřístupná. Teď tuhle vzrušující akci zpětně přibližuje obří monografie, v níž znovu ožívá příběh gotické památky, na kterou se po výstavě budeme dívat v novém světle.

Kamenná Madona z plzeňské katedrály sv. Bartoloměje vždycky vzbuzovala zájem historiků. Soudilo se, že patří k nejcennějším památkám na takzvaný krásný sloh, ale její původ byl zahalen tajemstvím. Až kvůli výstavě byla po bezmála 140 letech snesena ze svého vysoko umístěného oltáře, očištěna od tlustých nánosů špíny a postavena do expozice, kde se dalo skutečně dívat do jejích „nad slunce krásnějších očí“. Na základě průzkumů a srovnávacích studií nyní autoři publikace docházejí k přesvědčení, že jejím autorem byl přímo jeden z architektů svatovítské katedrály Petr Parléř. Právě Plzeňskou madonou definoval krásný sloh, jenž byl poté nesčetně kopírován. I proto, že „tento zjemnělý, rafinovaný styl nebyl určen pro vládce, pro elitu, nýbrž pro širokou vrstvu věřících“, jak píší autoři. Což byl oproti předchozímu dvorskému umění vytvářenému mimo dosah…