Mohlo nás být sedm

Dnes opět děti, říkám si, když běžím se synem na vlak do Prahy. Od pondělí do čtvrtku učím na malé základce na Praze-východ angličtinu. Pátky si nechávám tak nějak pro sebe. Ten dnešní je pro děti z Ukrajiny.

Vystupuji na hlaváku a pak metrem na Vyšehrad. Kongresové centrum, vchod 5 – stálo v SMS, když jsem si dobrovolnictví pro Vraťme dětem úsměv domlouvala.

V devět hodin tam ještě moc lidí není. Seznamuji se s důchodkyní Lídou a dle instrukcí čekám na Ann, ta mě prý zasvětí a vše vysvětlí. Ann je mladá sympatická maminka a na rozdíl ode mě se ukrajinsky domluví. Beru tašku s omalovánkami, fixami, hračkami a odcházím do kongresové místnosti, kde dospělí vyplňují papíry a děti se prostě nudí. Zabírám si stůl pod jevištěm, rozkládám propriety a vyrážím najít nějaké děti.

Oslovuji maminku s asi pětiletou holčičkou a nabízím „maľovat“. Tak jako většina rodičů je za hlídání vděčná a nadšeně holčičku pobízí. U stolu zjišťuji, že modelína je plastelína. Vědomí, že to má slovenština stejně jako ukrajinština, mě uklidňuje, můžu se kromě pár ruských frází spolehnout také na svůj rodný jazyk.

Holčička spokojeně brebentí, ukazuje mi svou hračku – slepenec plastových brček a víčka od pití. Za pár hodin se pro ni s mámou, překladatelem a policistou vrátí. Jak nám pak maminka vysvětlí – bez ní nebude chtít dál.

Oslovuji i dvě starší děti a překvapivě stojí o stoleček s papíry, pastelkami a modelínou. Mluví i trochu anglicky, aleluja! S pomocí našich rodných jazyků, angličtiny a Google překladače si celkem slušně pokecáme. O jejich rodném městě na pobřeží Černého moře, o rodičích, kteří v něm zůstali, a o bábušce sedící asi deset metrů dál, na klíně papíry a v ruce propisku.

Kluk je ve věku mého syna, povídá o fotbalu a o tom, že ve škole má rád tělocvik. Holčičku zase baví malování, a tak do naší konverzace přidáváme obrázky, když už si nevíme rady a slova nestačí. Mám chuť vzít je k nám domů a nabídnout jim naši malou pracovnu, naštěstí zde mají příbuzného, u kterého mohou zůstat.

Ptám se, jestli nemají hlad. Nic nechtějí, tak nějak ale tuším, že by si něco klidně dali. U stánku Českého červeného kříže dostávají čínskou nudlovou polévku, sendvič a bonbony. Snědí úplně všechno. Bábušce bereme sendvič s sebou, stále ještě sedí nad papíry.

Klučina pak přichází říct – bábuška tobě thank you. Já thank you, odpovím a do Google překladače ťukám – vy dva jste skvělí!

Přicházejí další děti – malujeme, modelujeme z plastelíny, házíme si míčkem, smějeme se. Poslouchám proud ukrajinských slov, které ze sebe chrlí asi pětiletý klučina, chytám výrazy jako vojna, bomba, bábuška nechačela pojechať. Pak na přání na paži dalšího kluka vážu dva pruhy krepového papíru v barvě žluté a modré.

V jednu hodinu vybíhám a letím na hlavák. Od rána jsem nic nejedla, rychle si kupuji croissant a pospíchám na schůzku v bance.

Doma pak se smíchem sleduji manželův zmatený pohled, když mu sděluji, že dnes nás tady mohlo být sedm. Později mu vyprávím o holkách a klucích, jako jsou ti naši, o dětech, které slyšely bomby. O rodinách, které přicházejí jen s mámou, babičkou nebo dědečkem a kde starší syn automaticky přebírá otcovu roli. A vidím, že i můj muž má co dělat, aby udržel slzy.

Pak odcházím a jdu řešit boty na podpatcích, make-up a plesový outfit. Naše dcera má dnes svůj první ples.