Lidé jsou různí a vojáci taky

Vedle čtyřmilionového Kyjeva vypadá Buča na mapě jako nevýrazná okrajová čtvrť, ale zdání klame. Díky několika sídlištím, velké kolonii rodinných domů, nemocnici a nádraží vyrostlo toto kyjevské předměstí do rozměrů českého okresního města a jeho obliba stále rostla. Kousek odtud není jen pulzující hlavní město, ale i velké lesy nebo přehrada na Dněpru. V místním parku má památník spisovatel Michail Bulgakov a vily si tu čím dál častěji stavějí i dobře situovaní Kyjevané.

Minulý týden ovšem dostalo rčení o dobré adrese rozměr, který by nemuseli strávit ani největší vyznavači černého humoru. Když se po vyhnání ruských vojáků z Buče po měsíci opět navázalo spojení s okolním světem, objevila ukrajinská armáda a po ní i média hrůzný obrázek města s ulicemi posetými mrtvými těly místních obyvatel. Těch, kteří nestihli nebo prostě nechtěli odjet a stali se obětí třítýdenního pobytu ruských vojáků, kteří se tady připravovali na svůj nikdy neuskutečněný útok na Kyjev.

Všude byly tanky

Kdo chce navštívit paní Alu a jejího manžela Oleksandra v jejich domku v jedné klidné ulici v Buči, musí si otevřít branku, projít dvorkem, minout přední část domku a zamířit až dozadu k místnosti, která je trochu stranou. Tady mají kuchyň snadno přístupnou ze dvora a hospodářských prostor stavení, proto tady oba manželé tráví hodně času. Je tu stůl, teď plný nádobí a zbytků jídla od oběda, kuchyňská linka, lednička, a hlavně veliká stará pec, na niž se dá natáhnout a spát. Teď odpoledne leží na zmuchlané dece jen kočka. Ala, životní profesí oční lékařka, před chvílí převzala krabici s jídlem, kterou jí v rámci humanitární pomoci přivezli muži z domobrany. Dlouhý pobyt Rusů a boje způsobily, že ve městě nejsou otevřené žádné obchody s potravinami, nezbyla tu žádná pojízdná auta a nefunguje teď ani hromadná doprava, s níž by šlo dojet do obchodů v Kyjevě.

Kromě zmíněné krabice se manželé snaží zabezpečit i sami. V peci se suší nakrájený chléb, mají zavařené trnky nebo vlastní marmeládu. Tyto zásoby a teplo z pece jim pomohly přežít tři týdny mezi 9. a 30. březnem, kdy okupanti ve městě pobývali. „Když se tu objevili, byli jsme doma a pak už jsme nikam nevycházeli,“ říká Ala. „Napřed chodili dům od domu, koukali, kdo je doma a jestli nemá zbraně. My žádnou neměli, ale sebrali nám telefony.“ Skončili doma v izolaci, schovaní ve své zadní místnosti s vlastními zásobami jídla.

Nevědí, kde vojáci pobývali, a o osudu svých sousedů a přátel se dozvídali se zpožděním. „Když jsme v našem bezprostředním okolí neslyšeli střelbu, odvážili jsme se ven.“ Tak se také dozvěděli, že jejich kamarád s rodinou byl rozstřílený v autě, když se snažil odjet z města pryč. Jindy že vojáci rozstříleli malý autobus s dětmi. To je ještě silněji drželo doma. „Slyšeli jsme i to, že vojáci zastřelili některé lidi doma,“ říká paní Ala. Hledala vysvětlení proč?

„Nikdo z nás tomu nerozumí. Ti vojáci byli asi paranoidní a každého podezírali. Někteří byli Čečenci, kadyrovci, ti jsou schopní všeho. Ale proč stříleli lidi ujíždějící v autě, kteří je nijak neohrožovali a neměli žádné zbraně? Nikdo to nechápe,“ říká tichým monotónním hlasem.