Díky, Ukrajino!

Sobotní ráno, jestli tedy půl šesté lze o víkendu už označit za ráno. Zličín, zastávka autobusu na letiště. Vezmi si taxíka, říkala mi večer předtím žena, budeš moci spát o půl hodiny déle, a stejně vyhazuješ peníze za tolik jiných blbostí. Ne, je to zbytečné, pojedu na lítačku dopravou zdarma, mám ten spoj vychytaný na minuty a dospím se trochu v autobuse. Ten právě přijíždí, nastupuji a hned usínám, aniž bych si všiml, že místo do stovky na letiště jsem omylem nasedl do stoosmdesátky. Po chvíli se budím s divným pocitem, že tohle není obvyklá trasa. Na nejbližší zastávce vyskakuji z autobusu, sídliště Řepy. Ach jo, do odletu mého letadla do Londýna, kde přestupuji na spoj do San Diega, zbývá hodina a čtvrt a já jsem s odpuštěním v řiti. Tak tohle nedám, odpusť Americká chemická společnosti. Těšil jsem se na tvé výroční zasedání, jak si povíme, co jsme nového vybádali, a jak budeme dál společně redigovat odborný časopis, ale nastoupil jsem do špatného autobusu, to nepochopíš.

Nebo že bych přece jen ještě zkusil taxi? Volám AAA, nemáme volný vůz, pane, lidé se vrací domů z flámu. Uber – nejbližší taxi třicet minut odtud, to je bez šance. Rozhlížím se po spícím sídlišti, nikde nikdo. Vtom najednou kolem mě projíždí auto, zběsile mávám, řidič kupodivu zastavuje a stahuje okénko. Překotně vysvětluji svoji situaci. Jedu do práce do Kladna, zní odpověď se silným ukrajinským přízvukem, dobrá, tak si nastupte, trochu si kvůli vám zajedu. Za těch dvacet minut cesty na letiště…