Zemřel poslanec a exministr Schäuble, dlouhodobá paměť spolkové republiky

Ve věku 81 let na druhý svátek vánoční zemřel Wolfgang Schäuble, politik, který se v Německu těšil přezdívce “dlouhodobá paměť republiky”. Byl nejdéle sloužícím poslancem v historii německých národních parlamentů, tedy od roku 1848. Ve Spolkovém sněmu zasedal od roku 1972 až do své smrti. Schäuble desítky let z první řady utvářel Německo i Evropu. V osmdesátých a devadesátých letech platil za pravou ruku kancléře Helmuta Kohla, v letech 1989–1991 například z pozice ministra vnitra vyjednával sjednocení Německa. V kabinetech Angely Merkel se stal ministrem vnitra (2005–2009) a především vlivným ministrem financí (2009–2017), který dovedl Německo k přebytkovým rozpočtům. Vyznával hlubší evropskou integraci, která by vedla k federaci, tedy k jakýmsi “Spojeným státům evropským”. Při praktickém řešení řecké dluhové krize prosadil přísnou úspornou politiku, a byl proto na jihu Evropy mimořádně neoblíbený. Kritici mu tehdy vyčítali promarněnou příležitost právě pro hlubší integraci EU (například skrze zavedení společných evropských dluhopisů). Schäuble však za důležitější pro Unii považoval dodržování dohodnutých pravidel, v tomto případě rozpočtových, a obnovu konkurenceschopnosti jihoevropských ekonomik. Po volbách v roce 2017 přešla tato ikona německých konzervativců do funkce předsedy Spolkového sněmu, kterou pojímal nadstranicky. Následující rozhovor, který v Respektu vyšel v březnu 2022, byl především hovorem o zkušenostech načerpaných během dlouhé kariéry. Wolfgang Schäuble byl vřelý, i na sklonku politické kariéry však na záznam hovořil střídmě a věcně, nepouštěl se do košatého vyprávění. Rozhovor pak sám pečlivě autorizoval:

Když byl Wolfgang Schäuble v roce 1972 poprvé zvolen poslancem, tak ve Washingtonu vládl Richard Nixon, v Moskvě Leonid Brežněv a v Pekingu Mao Ce-tung. Mladý křesťanský demokrat se do politiky uprostřed studené války zapojil odhodlaně a – jak říká – vášeň pro politiku jej dodnes neopustila. Do důchodu se nechystá. Po dekádách v první řadě německé politiky, kdy se například zásadně podílel na vyjednávání smlouvy o sjednocení Německa a v letech 2009–2017 byl ministrem financí, je od loňského podzimu zase běžným poslancem bez výkonné či parlamentní funkce. 

Velkým oknem ze své prostorné kanceláře vidí na protější budovu berlínského Spolkového sněmu. Brzy po přivítání říká, že už mnoho rozhovorů nedává. Ten náš je domluvený už několik měsíců, dohodli jsme se na povídání o zkušenostech z jeho dlouhé kariéry. Schäuble už se příliš nechce vyjadřovat k aktuální, každodenní politice. Ruský vpád na Ukrajinu však plány mění, není možné o něm nemluvit. Zvláště v situaci, kdy německý postoj ve zbytku Evropy naráží na tolik nepochopení. 

Prezident Volodymyr Zelenskyj předminulý týden v projevu ke Spolkovému sněmu ostře kritizoval dlouhodobou vstřícnost německé politiky vůči Rusku. Podle aktuálního průzkumu, který na svém Twitteru sdílel ukrajinský velvyslanec v Praze, jsou v jeho zemi méně oblíbené než Německo už pouze Maďarsko, Čína, Bělorusko a Rusko. Jak tomuto ukrajinskému pohledu na Německo rozumíte?

Německá politika to musí vzít na vědomí. Musíme se tedy ptát, co jsme udělali špatně, a pokusit se o nápravu. Spolková vláda po přepadení Ukrajiny odpovídajícím způsobem zareagovala a od té doby existuje v německé politice široký konsenzus, že je taková korekce potřebná. Dělali jsme politiku, jejímž cílem bylo povzbuzovat Rusko k partnerskému vztahu – a nebrali dost vážně, co se dalo už dlouho pozorovat.

Rusko se nejpozději od potlačení demonstrací v roce 2012 jasně vyvíjelo směrem k diktatuře a také v zahraničí se stávalo agresivnějším, definitivně to bylo viditelné po anexi Krymu v roce 2014. Proč tedy ke korekci německé politiky nedošlo dříve?

Coby člen vlády jsem tehdejší reakci na obsazení Krymu a podněcování války na Donbasu považoval za správnou. Naším cílem bylo minimalizovat nebezpečí nekontrolované eskalace. Teď je vidět, že to pravděpodobně nebyl správný přístup. Ale to už také ničemu nepomůže.

Stavba Nord Streamu 2, dalšího plynovodu mezi Německem a Ruskem, začala až v roce 2015, tedy rok po Putinově první válce na Ukrajině. Proč jste nešli raději cestou větší diverzifikace energetických zdrojů a větší nezávislosti na Rusku?

Ani jako člen tehdejší vlády jsem neskrýval svou skepsi vůči Nord Streamu 2. Více k tomu už ale nechci říkat.

Prezident Zelenskyj nyní požaduje evropské embargo na ruský plyn, za jehož nákupy EU denně posílá stovky milionů eur do Putinovy kasy. Německo však snahy o odstřižení opět brzdí a varuje, že bez ruských dodávek přijde masivní krize. Byl jste dlouho ministrem financí, jak závažné by podle vás byly dopady embarga na německou ekonomiku?

Rozhodující otázkou přece je – a to také jasně řekl ministr hospodářství Robert Habeck –, že si u zavádění takových opatření musíme být jistí tím, že je také vydržíme. Pozici vlády proto rozumím tak, že koná s cílem, aby obyvatelé tato opatření trvale podporovali. Musíme se každopádně připravit na to, abychom se v nouzi bez ruského plynu a ropy obešli.

Udělalo Německo ve spojitosti s Ukrajinou vlastně něco dobře?

Doufám, že na Ukrajině vidí, že své chyby uznáváme. Dále je ve společnosti velká míra ochoty pomáhat. Ukrajinci nechtějí náš soucit, ale naši podporu. Musíme samozřejmě dbát o to, abychom dobře plnili naši lidskou povinnost vůči uprchlíkům. K tomu nyní Ukrajině posíláme tolik zbraní, kolik dokážeme, a považuji za správné, že o tom vláda veřejně příliš nemluví. V takových chvílích musíte dělat, co dělat lze – a to je aktuálně bohužel málo.

Jak je to možné?

Hrůzostrašná válka na Ukrajině je i naším ohrožením, Ukrajina tento boj vede i za Německo, za Česko a za mnohé další. Tomu musíme rozumět a – i když to je pro nás těžké – akceptovat to. Co se právě odehrává, to jsme dlouho považovali za nemyslitelné. Nejpozději po roce 1990 jsme si mysleli, že obranu území, alianční obranu už nepotřebujeme. V rámci takzvaných jednání 2 plus 4 (oba německé státy plus čtyři vítězné mocnosti druhé světové války – pozn. red.), která předcházela sjednocení Německa, byla maximální síla německé armády stanovena na 370 tisíc mužů. Tato výrazná redukce ve srovnání s počty vojáků v západoněmeckém Bundeswehru a východoněmecké Národní lidové armádě byla projevem pocitu, že mír v Evropě už není v ohrožení a za sousedy již máme pouze přátele. Obranná doktrína Bundeswehru se následně věnovala převážně zahraničním misím. Teprve uprostřed poslední dekády je obrana území a alianční obrana zase alespoň zmíněna v oficiálním spektru úkolů Bundeswehru. Dá se tedy vysvětlit, proč byla potřeba obrany podceňována.