Muži, kteří už nespěchají

Italský spisovatel, překladatel, germanista a esejista Claudio Magris (1939) publikoval v roce svých osmdesátin soubor pěti povídek Zakřivený čas v Kremži, nejútlejší z plejády knih, které od něho vyšly i česky (mimo jiné Dunaj,Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře,Mikrokosmy). Setkáváme se tu s texty-esencemi, které jsou v něčem určitě autobiografické a – vzdor názvu – převážně vztažené k městu, jehož kulturní historie je tématem autorovy knihy Terst: Identita na hranici, jejíž překlad tu vyšel vloni. I proto, že Magris v Zakřiveném čase zmiňuje Moravu a Prahu, lze snad poznamenat, že oproštěnost těchto próz může připomínat třeba pozdní básně Jaroslava Seiferta.

V centru Magrisových textů stojí staří muži, kteří určitým způsobem ztrácejí pojem o čase, respektive přestali s ním běžet o závod. Jejich nynější neambiciózní bezčasí se jim v mysli ovšem mísí s dávnými momenty z jejich životů, událostmi vesměs spjatými s historickými zlomy (první i druhá světová válka). Čtenář je vystaven jakési věcné melancholii kupříkladu kdysi úspěšného podnikatele, který prodal své podniky a zůstal mu jen činžovní dům, v němž pracuje jako vrátný. „Každým dnem se o něco víc vzdaloval od onoho člověka, onoho abstraktního já, u něhož občas míval dojem, že jde o pouhou shodu jmen, a jenom tu a tam ve své pracovně mechanicky podepisoval lejstra – pouze ta nejvýznamnější –, která mu předkládali. Pomalu to ze sebe snímal, jako kdyby…