Je úterý 1. března. Venku to vypadá na krásný den. Projíždím ranní zprávy a brandýský Facebook. Čtu vzkaz, že někdo chce pomoci ukrajinské kamarádce, která shání vojenské oblečení a boty. Čeština není úplně dobrá, tak kouknu, kdo to psal. No ne, Alena, má bývalá kolegyně. Je z Běloruska.
Odjíždím do školy v Zelenči, dnes o něco dřív, ráno je porada. Cestou mezi poli a nedávno vysázeným stromořadím mi v hlavě neodbytně zní Cherson, Charkov, Mariupol, Černihiv… Venku úplné azuro. Na poradě se řeší sbírka, která odjede na východ. Už teď je toho na náklaďák, do večera ještě něco přibude. Taky se dozvídáme, že spolupracující psycholožka nabízí svou pomoc i učitelům. Dnes se zastaví do tříd, kde jsou ukrajinské nebo ruské děti.
V naší 1. B je klid a mír, slunce září do oken, dvě holčičky z ranní družiny si obkreslují legrační postavičky a vesele mě vítají. Postupně přicházejí další holky a kluci, dobře naladění, odhodlaní naučit se další psací písmenko a spočítat s legem v ruce, kolik je čtrnáct a tři. Od rána přemýšlím, jak s nimi mluvit o tom, co se děje, a jestli vůbec. Vím, že je to všude kolem nich, možná viděli záběry v televizi nebo slyšeli útržky hovorů, jenže kdo ví, co prožívají?
Ve volné hodině procházím odkazy, jak s dětmi mluvit o válce. Líbí se mi manuál od Lociky, je tam přesně to, co potřebuju. Jen nevím, jak začít. Ptám se Martiny, kolegyně, která učí páťáky. Zkusila to při procvičování přídavných jmen: jaká může být holka nebo kluk, veselá, milá, naštvaná, smutná… A proč by mohla být smutná nebo naštvaná? Děti samy začaly mluvit o tom, co je trápí, a diskuse se rozjela. Hlavně nejít stylem, tak milé děti, dnes si budeme povídat o válce.
Jo! To je přesně ono. Ještě najít ty čtyři emotikony, co nám tu zůstaly po etických dílnách. Na začátku další hodiny je dávám do rohů třídy: usměvavého, naštvaného, smutného a vyděšeného. Děti se mají při procházce třídou zamyslet, jakou mají náladu, a zastavit se u toho, který se jim nejvíc podobá. Vznikají tak čtyři party. Sedáme si na koberec, každá skupina spolu. Nejvíce je těch, kteří se rozhodli pro usměváčka. Těšili se prý ráno do školy a je jim dobře. To je fajn! Několik dětí je u smutného obličeje. Jedna holčička vysvětluje, že se rodiče rozvádějí, dalším se povídat nechce. Přecházíme k vyděšenému smajlíkovi. Chvilka váhání, ale pak ten nejmenší klučina ze třídy odhodlaně říká, že se bojí Putina. Druhý se hned připojuje, že to má taky tak. A přidávají se i děti z ostatních skupinek. Najednou padají zábrany a bavíme se o všem, co je zajímá. Ujišťuji je, že i nepříjemné pocity jsou v pořádku a můžeme o nich vždycky mluvit. A že je dobré něco dělat, když nás trápí špatné věci. Všichni se zápalem vyprávějí, jak jejich rodiny posílají spacáky, léky a peníze. Jeden kluk ostatním popisuje, že chystají pokoje pro rodinu z Ukrajiny, protože asi bude trvat dlouho, než to tam všechno opraví. Na glóbusu si ukazujeme, jak to obří Rusko a vedle něj malá Ukrajina vypadají. A ujišťuju je, že ve světě i v Rusku je hodně lidí, kteří válku nechtějí a demonstrují proti ní. To se jim moc líbí. Když už máme ten glóbus v ruce, hledáme Tanzanii a Floridu, kde teď jsou dva spolužáci. Už se na ně těší.
Zdá se mi, že se tímhle strašákem více či méně zabývali skoro všichni, ale možná měli pocit, že se o tom nemá mluvit. Pro jistotu píšu krátké info rodičům. Cestou domů se zastavuji v knihovně, u sbírky. Je tu obrovské množství potřebných věcí, ale nejvíc mě oslovují modro-žluté vzkazy přilepené na krabicích, psané ukrajinsky. Psali je sedmáci, na každém jiný osobní text. Za chvíli přichází ředitel, bude tu mít službu až do večera. Na WhatsAppu dostávám poděkování od několika maminek za to dnešní povídání a ještě nafocenou, pečlivě vyplněnou písanku z Floridy.
Autorka je učitelka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
