Jsme pořád naživu

Ivan Daryj měl před pár týdny život jasně nalinkovaný. Třicetiletý neurolog a vědec působící na univerzitě v Charkově se s mezinárodním, multidisciplinárním týmem spolupracovníků a studentů věnoval výzkumu rehabilitace u pacientů postižených mrtvicí či s poraněním míchy. Měl radost, že metoda funguje a řadě lidí pomáhá, a těšil se, až výsledky zveřejní v odborném tisku a představí na mezinárodních vědeckých konferencích. Jako vášnivý surfař plánoval léto strávit ve vlnách buď na pobřeží Španělska, kde má přátele, nebo v jiném proslaveném ráji surfingu – v Austrálii. „Strašně rád cestuju, kvůli práci i jen tak. Nedávno jsem to počítal a byl jsem už ve dvaceti zemích, včetně Česka,“ říká Ivan energicky do telefonu a jeho hlas zní úplně jinak než před pár minutami, když tiše a úsporně mluvil o svém současném životě.

Dnes má totiž úplně jiné starosti a vyhlídky. Když si v úterý po páté odpolední voláme, je to první volnější chvilka, kterou za celý den má, za celý „velmi těžký den“, jak říká. V charkovské nemocnici celý den asistoval u operací a staral se o pacienty, třeba jim znovu zašíval tržné rány, pokud se jim otevřely, převazoval zranění. Dospělým i dětem ošetřují s kolegy a kolegyněmi zlomené končetiny, zranění hlavy, střelné rány, vnitřní krvácení… A stejně jako na jiných místech Ukrajiny i v charkovské nemocnici ženy dále přivádějí i za této situace na svět děti. Na otázku, jestli jsou mezi tamními pacienty také ukrajinští vojáci, lékař odpoví tak, aby toho…